Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Rozdělené město (1920)

Marian Dembiniok

 

Když 28. června 1914, v den 14. výročí sňatku vévodského páru, Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii Chotkovou, ve dvacetitisícovém Těšíně nikdo netušil, že se Olše za několik let stane hraniční řekou.

První světová válka skončila 11. listopadu 1918, unavení a zmrzačení vojáci se vrátili do svých zemí a domovů. V případě obyvatel Těšínského Slezska však byla situace složitější.

Velká válka a konflikt mezi mocnostmi, které si mezi sebe rozdělily Polsko, umožnily Polákům získání nezávislosti. Na území Těšínského Slezska tvořili Poláci většinu a doufali v návrat k Polsku, i když jejich přináležitost k rakousko-uherské monarchii nebyla důsledkem dělení Polska. Problémem bylo, že i Češi žijící v této oblasti, zejména v její západní části, snili o národním státu, jehož součástí mělo být i území bývalého těšínského knížectví. Pokud vezmeme v úvahu rovněž Němce, kteří se zejména ve městech považovali za hospodáře a nositele civilizačního pokroku a neviděli důvod odcházet z měst Těšínského Slezska, bylo obtížné dosáhnout shody všech stran.

Při posledním sčítání lidu před první světovou válkou, které proběhlo v Těšíně v roce 1910, uvedlo 13 254 (61,5 %) osob jako obcovací řeč německý jazyk, 6832 (31,7 %) osob polský jazyk a 1437 (6,7 %) jazyk český, moravský nebo slovenský. Tato statistika přibližně vykresluje národnostní poměry v samotném Těšíně. Neméně důležitá byla pro charakteristiku Těšína náboženská skladba obyvatelstva. Ve zmiňovaném roce 1910 tvořili katolíci 67,3 % obyvatel, evangelíci 23,0 % a osoby židovského vyznání 9,4 %.

MAPA: Rozložení polského obyvatelstva v Těšínském Slezsku, 1919. Mapa, kterou vypracovali prof. Franciszek Popiołek a prof. Tadeusz Golachowski a vydala Národní rada těšínského knížectví v roce 1919 v Krakově, představuje výsledky posledního rakouského sčítání národností s uvedením procentuálního zastoupení polského obyvatelstva v jednotlivých obcích (Ze sbírek Muzea Těšínského Slezska)

V říjnu 1918 bylo možné očekávat velmi pravděpodobnou vojenskou porážku Ústředních mocností a ukončení války. Každá ze zainteresovaných stran – Poláci, Češi a Němci – měla jinou představu o výsledku vojenských operací a snažila se aktivně účastnit diplomatických aktivit ovlivňujících poválečné uspořádání světa. Pro osudy Těšína a Těšínského Slezska sehrál mimořádnou roli česko-polský konflikt, jehož počátky jsou paradoxně spojené s podpisem dohody dne 5. listopadu 1918. Českou stranu při podpisu tohoto dokumentu zastupoval Zemský národní výbor pro Slezsko, za polskou stranu vystupovala Národní rada těšínského knížectví.

Národní rada těšínského knížectví je ukázkovým příkladem prozíravosti tehdejších Poláků, kteří v situaci ohrožení dokázali zapomenout na rozdílná přesvědčení a vzájemné animozity. Dne 12. října 1918 byla v Národním domě na těšínském náměstí (Rynek č. 12) svolána schůze politických, kulturních a společenských organizací. Byla schválena deklarace, která mimo jiné obsahovala prohlášení, „(...) že jako Poláci, žijící v polské zemi, uznáváme bezpodmínečnou sounáležitost nás i naší země k celému, sjednocenému a nezávislému Polsku s přístupem k moři“, a dále: „Ve směřování k jednotě a státní nezávislosti nechceme nad nikým panovat a budeme ze všech sil podporovat úsilí každého národa bojujícího o vlastní státnost, a zejména s bratrským národem českým toužíme žít ve shodě a dobrém porozumění.“ Když o několik dnů později, dne 16. října, císař Karel, následník Františka Josefa I. zesnulého v listopadu 1916, vydal manifest umožňující utváření národních str. 3 samospráv, měli již Poláci z Těšínského Slezska svoji reprezentaci, která se ustanovila v sobotu 19. října 1918.

Národní rada těšínského knížectví byla de facto mezistranickým výborem tří politických stran: Svazu slezských katolíků (Związek Śląskich Katolików), Polského národního sjednocení (Polskie Zjednoczenie Narodowe) a Polské sociálně demokratické strany Haliče a Těšínského Slezska (Polską Partię Socjalno- Demokratyczną Galicji i Śląska Cieszyńskiego). Výbor měl 21 členů a členy předsednictva Národní rady těšínského knížectví byli šéfové výše uvedených stran: P. Józef Londzin, dr. Jan Michejda a Tadeusz Reger.

České kruhy ustavily 30. října ve Slezské Ostravě vlastní zastoupení nazvané Zemský národní výbor pro Slezsko. Dosavadní dohoda z 5. listopadu dělila Těšínské Slezsko podle etnografických kritérii, přičemž polské straně připadlo území o rozloze 1762 km 2 a české straně 519 km 2 . V polské části Těšínska žilo 207 092 Poláků, 63 418 Němců a 16 433 Čechů, v české části 99 171 Čechů, 26 758 Poláků a 13 498 Němců.

Podepsaná smlouva nezabránila tomu, aby se Těšínsko stalo územím česko- polských sporů, a dokonce ozbrojeného konfliktu o tvar poválečných hranic. Zatímco polská strana argumentovala národnostními a etnografickými hledisky, Češi kromě historických argumentů hovořili o nutnosti získat hospodářské zázemí pro zajištění existence mladého státu. Jednalo se o uhelné doly v okolí Karviné a o Košicko- bohumínskou dráhu, která zajišťovala spojení se Slovenskem.

V situaci, kdy vláda Jerzyho Moraczewského jmenovaná Józefem Piłsudským zmocnila Národní radu těšínského knížectví k výkonu veřejné správy jejím jménem a stanovila termín voleb do Ústavodárného Sejmu na 26. ledna 1919, se Češi rozhodli zahájit vojenskou akci. Česká strana využila obtížnou situaci Polska, které bylo na východě zapojeno do války s bolševiky, a v síle 16 tisíc vojáků pod velením pplk. Josefa Šnejdárka zaútočila na území, které na základě smlouvy ze dne 5. listopadu připadlo Polsku. Polská strana měla k dispozici pouze 1500 vojáků a jednotky domobrany. V této situaci se pluk. Franciszek Ksawery Latinik, který velel obraně, rozhodl evakuovat polskou armádu na linii Visly a přesunout velení do Skoczowa. Češi pronikli až k Visle, aniž by narazili na odpor, a 28. ledna vypukla třídenní bitva u Skoczowa, která byla ukončena příměřím. Rozhodnutím Mírové konference v Paříži bylo Čechům nařízeno, aby se z obsazeného území stáhli za řeku Olši. Tím bylo ve skutečnosti dosaženo hlavního záměru lednové agrese. Tuto přechodnou situaci, která byla v rozporu se smlouvou z 5. listopadu, mělo ukončit rozhodnutí zmiňované Mírové konference v Paříži. Jejím jménem přijela 12. února do Těšína Spojenecká kontrolní komise, která měla za úkol připravit zprávu o situaci v Těšínském Slezsku. Vzhledem k nerozhodnosti a neefektivní práci Spojenecké komise přijeli do Těšína vyslanci Spojenecké mise sídlící ve Varšavě, kterým se podařilo dosáhnout podpisu vojenské dohody dne 25. února stanovující demarkační linii mezi československými a polskými vojsky.

Spojenecká kontrolní komise přijela do Těšína 12. února 1919. Jejími členy byli zástupci USA, Velké Británie, Itálie, Francie a Japonska. (Ze sbírek Muzea Těšínského Slezska)

Vzhledem k tomu, že 27. září Nejvyšší rada mírové konference informovala o rozhodnutí provést na území Těšínského Slezska plebiscit, v lednu 1920 zahájila v Těšíně svou práci další komise – Mezinárodní plebiscitní komise. Těšínsko se stalo územím bezohledného agitačního boje a krvavých střetů, což bylo při zjevné zaujatosti plebiscitní komise špatnou předzvěstí pro polskou stranu. Plebiscit se nakonec neuskutečnil a o rozdělení Těšínska rozhodla Konference velvyslanců, která rozhodnutím ze dne 28. července 1920 provedla arbitrární rozdělení města a regionu. Olše se stala hraniční řekou. Na polské straně zůstal bílský (bielski) a těšínský (cieszyński) okres až k řece Olši a několik obcí z fryštátského okresu (1009 km 2 , 43,8 % rozlohy). Zbytek (1273 km 2 , 56,2 % rozlohy) připadl Československu.

Výsledek, ze kterého se Češi radovali, znamenal zároveň drama pro Poláky. Rozdělení Těšína bylo přijato s pochybnostmi a zoufalstvím. Například členka Národní rady těšínského knížectví Zofia Kirkor-Kiedroniowa píše: „Ano, bylo to strašné... V naprostém zoufalství jsem proležela několik dnů a potichu si opakovala: Karviná, Třinec, Fryštát – tak jako si opakujeme jména blízkých osob, které nám vzala smrt.“ Polský Sejm rozhodnutí Konference velvyslanců nikdy neratifikoval.

Na polské straně Těšína žilo na území o rozloze 4,4 km 2 více než 14 000 lidí. Posílením hospodářského potenciálu města byl více než třicetiprocentní podíl Němců, kteří byli lidmi podnikavými a bohatými. Rozdělení města se setkalo s všeobecnou nespokojeností Poláků, Čechů i Němců. Četné a dlouhodobé protesty však nepřesvědčily evropské spojence, aby změnili své rozhodnutí. Po mnoho staletí str. 5 trvajícím přirozeném rozvoji, který byl mimořádně intenzivní na přelomu 19. a 20. století, byl efektivně fungující městský organismus rozdělen na dvě části, což přineslo velké problémy jak na české, tak na polské straně.

Mapa Těšína a Českého Těšína, 1930 (Ze sbírek Muzea Těšínského Slezska)

Těšín se z historického administrativně hospodářského centra těšínského knížectví stal periferním městem, které navíc dělila hranice na Olši. Mimořádně citelným problémem bylo chybějící vlakové nádraží, které bylo důležitým komunikačním uzlem. Jeho roli, ovšem s velkými omezeními, převzala železniční stanice Těšín- Bobrówka (Cieszyn Bobrówka/Teschen-Boberthal), od r. 1925 Těšín (Cieszyn). Po deseti letech provozu byla zrušena tramvajová linka, která za rakousko-uherské monarchie spojovala okolí těšínských kasáren s vlakovým nádražím. Po celé meziválečné období se diskutovalo o výstavbě nádraží pro osobní a nákladní dopravu, a teprve připojení části Těšínska zvané Záolší (Zaolzie) k Polsku tyto úvahy ukončilo. V roce 1927 získala společnost Molin a Wellner koncesi na provozování autobusového spojení Těšína s Ustroněm, Vislou (Wisła) a Pruchnou a v letech 1929–1930 se Skočovem (Skoczów), Bílskem (Bielsko) a Istebnou. Hledání zdrojů pitné vody a stavba vodovodu byly dokončeny až v roce 1937, kdy Těšín získal vodu ze zdroje v Pohoří (Pogórze).

Těšínská elektrárna vznikla v roce 1910 jako nezbytný prvek dynamického rozvoje města. Elektřina, která se zde vyráběla, byla mimo jiné využívána k pohonu těšínských tramvají. Po rozdělení města až do roku 1926 služeb elektrárny využíval i Český Těšín. Od roku 1927 měla elektrárna koncesi na výstavbu sítě vysokého a str. 6 nízkého napětí a na prodej proudu ve všech obcích těšínského okresu. V tomto období se společnost dále rozvíjela v souvislosti s plánovanou elektrifikací těšínského okresu a po něm i obcí okresu pštínského (pszczyński) a rybnického.

Neúnavná péče vedení Těšína o rozvoj města, např. prostřednictvím zavedení daňových úlev, vedla ke vzniku několika výrobních podniků a společností poskytujících služby, díky kterým mohlo město fungovat. Zde můžeme jmenovat např. Slezské lihové závody (Śląskie Zakłady Spirytusowe), továrnu na výrobu oplatek Olza, továrnu na knoflíky a kovové výrobky, pletařský závod Lewiński a syn, společnost Brown-Boveri a její nástupnickou firmu Rohr-Zieliński, likérku, podniky zabývající se výrobou hodinek či žehliček. Jednou z prvních továren byla čokoládovna Dea, kterou založili Mark Pipes a Michał Śliwka. Mark Pipes byl otcem Richarda Pipese, historika a sovětologa narozeného v Těšíně, který se v roce 1994 stal čestným občanem Těšína. Po rozdělení Těšína se jeho vedení především snažilo zabránit degradaci města, vytvářet nová pracovní místa a podporovat rozvoj dopravy. Díky prozíravosti starostů jako Jan Michejda (1922–1927), Józef Londzin (1927–1929), Władysław Michejda (1929–1937) nebo Rudolf Halfar (1937–1939) se město rozvíjelo a bylo poměrně stabilní i v krizových letech.

Na československé straně města žilo ve čtvrtích Saská Kupa, Kamenec a Brandýs na 2,26 km 2 více než 8000 obyvatel (42 % Němců, 30,6 % Čechů a Slováků, 10,4 % Židů, 6,5 % Poláků a 0,2 % osob jiné národnosti, podle československého sčítání z roku 1921). Vedení československého státu se postaralo o to, aby nově vzniklé město Český Těšín bylo městem moderním a funkčním. V období do roku 1938 byla postavena okázalá radnice na náměstí, sídlo okresního úřadu, banka a několik škol. Jako nezbytná se ukázala výstavba nového evangelického kostela, nemocnice a vybudování městského a židovského hřbitova. Do jejich vzniku byly využívány objekty na polské straně. V centru města vzniklo mnoho obytných domů a na kraji města rodinné domy. Polská menšina (podle československého sčítání z roku 1921 to bylo 526 osob) získala polskou měšťanskou školu, obecnou školu a budovu Spořitelního a záloženského spolku s hotelem Polonia. Všechny tyto změny se odehrály v době, kdy úřad starosty zastával Józef Kożdoń, ve své době známý šéf Slezské lidové strany (Śląska Partia Ludowa).

Budova nové radnice v Českém Těšíně (Ze sbírek Muzea Těšínského Slezska)

Od roku 1934 se zahraniční politika druhé polské republiky vůči Praze v kontextu otázky Těšínska vyostřila a v polských kruzích došlo k radikalizaci postojů, která se projevila činností separatistických organizací požadujících revizi hranic a vznikem bojůvek. Výsledkem těchto nálad a aktivit, zesíleným výsledky mnichovské konference, bylo ultimátum o předání Záolší Polsku, které bylo Praze předloženo v září 1938. Dne 1. října česká strana podmínky předložené Varšavou přijala.

Po rozdělení města na byly Hlavním mostě postaveny provizorní objekty pohraniční stráže

Podobné objekty se objevily i na Jubilejním mostě

 

Vybraná literatura: Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych. Tom III. Red. I. Panic. Cieszyn 2010. Śląsk Cieszyński: Granice, przynależność, tożsamość. Muzeum Śląska Cieszyńskiego, Cieszyn 2008. K. Kamiński: Konflikt polsko-czeski 1918–1921. Instytut Historii PAN, Warszawa 2004. Zofia Kirkor-Kiedroniowa: Wspomnienia, t. II, Ziemia mojego męża. WL, Kraków 1986.

Projekt spolufinancovaný Evropskou unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg V-A Česká republika - Polsko

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję