Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Olše v pověstech

Stefan Król

 

Svět lidových pohádek Těšínského Slezska je velmi bohatý. Zahrnuje převzaté prvky i prvky původní. To vyplývá z umístění regionu na etnickém a kulturním pohraničí mnoha národů. Střetávaly se zde vlivy polské, české, slovenské a německé. Geografické umístění pouze posilovalo tento fenomén, jelikož komunikační uspořádání nutilo k intenzivnějším kontaktům s dalekými zeměmi. Kulturní obohacení místních obyvatel umožnilo také to, že se region nachází na křižovatce obchodních cest ze severu na jih a z východu na západ.

Kdysi žil svět legend a pověstí díky vyprávění lidových vypravěčů, kteří měli dar předávat tyto jedinečné místní mýty a to v různých obdobách. Spojovali motivy, ale také vytvářeli nové a to v závislosti na na svém talentu a invenci. Dnes již takové osoby nejsou. Změna způsobu života lidí a civilizační změny probíhající především v 2. polovině 20. stol. neumožnily přežití tohoto prvku kultury v přirozených podmínkách. Již nejsou vesnické svatby, sztubaczky, posezení v krčmě, kde tento typ vyprávění bylo možné poslouchat, neexistuje také tajemno úkazů, které umožňovalo věřit v existenci vodníků, nocnic nebo můr, přirozených pro mentalitu lidí v té době. Nejstarší obyvatelé regionu je pamatují ještě ze svého dětství a často se je snaží předat nebo sepsat avšak v mluvené formě se pomalu stávají minulostí. Dnes však lidové pověsti můžeme poznávat pouze z poznámek lidí, kteří byli vychovávání v dobách, kdy byly ještě živé. Naštěstí byli mezi nimi neobyčejní lidé, kteří měli talent jako Gustaw Morcinek, Adam Wawrosz nebo Józef Ondrusz a jiní.

 

Ilustracja: Grim Baśnie podpis. Autorem sbírky příběhů „Báje ze slezského Podbeskydí“ byl kněz Emanuel Grim (1883-1950), který byl hluboce spjat s lidovou kulturou regionu. Z ní čerpal, ale taktéž sám tvořil skrz vlastní literární tvorbu. Ilustrace ze sbírky Těšínské Knihovny.

 

Svět lidových pověstí, mýtů a vyprávění propojoval okolní svět, který lidé znali, se světem fantazie, světem strachu před neznámým a se sny o lidovém pojetí společenské spravedlivosti – o vítězství dobra nad zlem, nevyhnutelnému trestu za křivdy a odměny za konané dobro.

Elementem okolního a dobře známého světa byla Olše, hlavní řeka regionu, pramenící v beskydských horských lesech, proudící pod zdmi knížecího zámku v Cieszyně a dále přes roviny Karvinska (od 2. poloviny 20. století oblasti velmi průmyslové) a pod Bohumínem se vlévající do Odry. Pro ty, kteří zde žijí byla neobvyklá. Řeka pramení nedaleko pramene řeky Wisly a stává se pro obyvatele prvkem identifikace. Olše je synonymem rodné země tak, jako se Wisla stává synonymem polskosti. Jejích 99 kilometrů, 49 přítoků, nízký nebo vysoký stav vody neodráží její význam pro obyvatele žijící u ní. Není se čemu divit, že je často lidovým prvkem v povídkách. Někdy vystupuje v pozadí, jindy hraje jednu z důležitějších rolí.

Jedním z častějších motivů v lidových vyprávěních Těšínského Slezska jsou motivy věnované utopcům (vodníkům), můrám, a nocnicím. Vychází přímo ze strachu živeného lidmi z toho, co neznali a ze síly živlů.

Cieszyńský utopiec je vodník, obyvatel řek a rybníků (nejen Olše). Je představován různě, ať už jako číhajícího na životy a duše nepřítele nebo jako zlý tvor či jako bytost pomáhající těm lidem, kteří si to zaslouží s ohledem na svou dobrotu anebo slabost vyplývající z věku či choroby. Gustaw Morcinek je takto popisuje v „Legendzie o księciu Przemysławie”: …„ w dolinie pod zamkiem szumiała rzeka Olza, w której mieszkały utopce. Były to małe duszki sięgające człowiekowi do kolan, ogromnie śmieszne, w czerwonych kabatach i porciętach. Nie czyniły nikomu krzywdy, tylko straszyły pijaków wracających z karczmy do domu podczas księżycowej nocy, lub czepiały się kół, gdy ktoś z poddanych księcia przejeżdżał w bród rzekę Olzę”…. Utopce jako nástroj trestu pro ty, kteří škodili jiným lidem, představil ve veršované formě a v nářečí Władysław Młynek:

„W zatoce pod wiyrbą nad wielkucnym plosym,

Kaj się Olza gięła takim krzywym nosym,

Kany raki grały, rybki tańcowały,

Żył wóm se utopiec – taki chłopek mały,

Co w wodzie był suchy i spać się mu chciało,

A jak wyloz na brzyg, to z niego kapało.

Siedzioł na kamieniu, Wiela się nie ruszoł,

Pod glinianym garcym dzierżoł ludzki dusze,

Kiere za żywota drugich zeżyrały,

A teraz pod garcym pokute pykały.”

 

Těšínský vodník, „utopěc“, hrdina mnoha příběhů. Tato postava je jedním ze silně zakořeněných prvků lidových pověr, který zůstává dodnes v živém povědomí obyvatel regionu. Takto vypadá těšínský vodník v současném pojetí výtvarnice Ivony Cichy (z publikace Renaty Karpińské a Anny Cieplak „Navštivte Cieszyn se třemi bratry“, Cieszyn 2014).

 

Ve zmiňované „Legendzie o księciu Przemysławie” udělili utopci zasloužený trest Gringolusowi, zlému sluhovi knížete, který kouzly zničil lásku Prezmysława a jeho ženy Dorotky, aby ho pro peníze dal dohromady s Kordulou, dcerou kněžny Sidonie. Plán však nevyšel a dobrá Dorotka zachránila manželství a Gringolus se utopil v peřejích Olše, kde jej pod vodu stáhl utopec.

V příběhu „O Darkowskim przewoźniku i utopcu” máme příklad pomoci, kterou tato bytost poskytne člověku. Převozník Plinta, který převáží lidi na lodičce přes řeku Olši nedaleko vesničky Darków na cestě do Fryštátu, je starý a nemocný. Díky tomu mohl počítat s pomocí tamějšího utopce, který vystupuje jako jeho pomocník. Tento dobrotivý tvor však topí pouze ty, kteří se nechovají dobře k jeho příteli. Díky tomu utopec, který se objevuje v lidových příbězích, nebudí pouze strach z vodních hlubin, zrádných vodních proudů, ale také vychovává díky trestání zlých lidí, strašení pijáků a učí dodržovat slovo a pomáhat dobrým lidem.

V jedné z verzí legendy o květu těšíňanky a pobytu švédských vojsk na Těšínském Slezsku v době třicetileté války se objevuje zajímavá možnost porovnání legend z různých kultur. Vesnická dívka vypráví švédskému vojákovi o rodinných utopcích a on naopak vypráví o sirénách, které jsou blízké mořskému národu. Při odvděčování se za pomoc, hrou na flétnu vynáší bídu z podtěšínské vesnické chalupy (motiv spojený s legendami o sirénách) a vede ji na břeh Olše, kde ji topí utopci. („Legenda o bladej cieszyniance”).

Do těšínských legend s jinou tématikou, ve kterých Olše hraje důležitou roli patří ty, které jsou věnovány hadu Złotogłowcowi. Tato tématika má mnoho variant a byla známá zvláště v podhůrské části regionu.

Jeden z příběhů („O Złotogłowcu, królu wężów z Goduli”) vypráví o síle lásky, která je připravena na největší oběti. Jaś, syn Czarnej Księżnej (postavy vyskytující se v mnoha těšínských legendách) se zamiloval do pastýřky Hanky. S tímto svazkem nesouhlasí jeho matka, která svého syna proměňuje v hada Złotogłowca, aby se nemohli vzít (v lidových pověstech had přebýval v Olši v jejím horském proudu). Aby bylo kouzlo zlomeno, dostala Hanka za úkol oživit jabloň rostoucí na Barani Góře, jejíž ovoce mělo zrušit zakletí. To mohla provést zaléváním ji vodou z pramene Olše a vlastními slzami. Po cestě musela snést mnohá příkoří, dodatečné zkoušky a prokázat ohromnou vytrvalost. Vše dokázala v noci svatojánské (další odkaz k legendám mimo region těšínska). Legenda zdůrazňuje pozitivní lidské vlastnosti jako je dobrota, věrnost a vytrvalost.

Jiná legenda o Złotogłowci navazuje na časy švédské invaze a průjezd krále Jana Kazimierza přes Slezsko. Švédští vojáci žádají goraly, zda neví, kde se ukrývá král. Goralé je lstivě zavádí, že vědí, a že se koupe o půlnoci v Olši pod Godulou. Jenže tím králem není hledaný Jan Kazimierz nýbrž had Złotogłowiec (jeho jméno pochází od zlaté koruny, kterou nosí na hlavě). Švédi organizují nájezd, avšak jsou poraženi nadpřirozenými silami a spojenými silami lidí. Poté goralé pomáhají polskému králi pokračovat v bezpečné cestě. Na památku této události slezští goralé nosí červené vesty, jelikož měly být vyrobené z královského pláště (O czerwonych bruclikach istebniańskich).

V příběhu o Imku Wisełce je proud řeky Olše místem zkoušky a rivality uchazečů o ruku těšínské princezny Gryzeldky. Její otec ji chce bohatě vdát, ona však miluje knížecího sluhu Imka Wisełku. To, že princezně při lovu zachránil život nemá žádný význam a mládenec pocházející z nízkého rodu nemá žádné šance. Nicméně princezna, aby si milovaného mohla vzít, požaduje, aby kandidáti o její ruku vystupovali v maskách. Jsou vymyšleny zkoušky, které spočívají v hodu kamenem přes Olši nebo lezení po lanu na hradební zdi u jejího břehu (ti, kteří úkol nesplnili spadli do jejího proudu). Vyhrává Imko, ale po sejmutí masky je odveden do zámeckých vězení a za výjímečnou troufalost ho čeká jasný smutný osud. Princezna jej však osvobodí a zamilovaní utíkají podél břehu Olše až k sousedním pramenům Wisly. Nakonec se Imko stane zakladatelem osady dnes známe jako Wisla.

K legendám vztahujícím se k řece jakožto přírodní síle navazuje příběh týkající se zámku v Nawsiu. Ten měl být vystaven mezi břehy Olše a Czarného Potoku a byl sídlem jednoho rytíře. Když jednoho dne rytíř vyrazil na lov, zaskočila jej strašná bouřka a liják. Po návratu se ukázalo že bouře vyvolala tak velkou povodeň, že voda z řek podmyla úbočí, na kterém byl vystaven zámek. Voda povodně jej zcela zničila a pouze vrch mezi Olší a Czarnym potokem se nazývá Zamczyskiem.

V mnoha jiných lidových pověstech vystupuje Olše a její břehy jako místo procházek, rozmýšlení nebo setkání a odpočinku. Olše je také důvěrnicí lidských tajemství a osudů. Tyto linky pronikaly do vyprávění na základě sledování a vlastních zkušeností vypravěčů. To dokazuje, jak blízká a důležitá řeka pro obyvatele tohoto regionu byla.

 

 

Projekt spolufinancovaný Evropskou unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg V-A Česká republika - Polsko

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję