Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Ztracený svět

Stefan Król

 

Konec 19. století a začátek 20. století byl obdobím ohromného industriálního rozvoje Těšínského Slezska. Ostravsko-karvinská oblast byla jedním z největších průmyslových středisek těžkého průmyslu Rakousko-uherska, Bielsko bylo jedním z nejsilnějších textilních center a Cieszyn byl proslaven početnými tiskařskými firmami, kdy společnost rodiny Prochasků patřila mezi největší v celé monarchii a sloužila trhům celé německy mluvící Evropy. Bývalé obchodní cesty byly v duchu rozvoje posíleny vybudováním železničních spojení. Již v roce 1855 spojil úsek strategické Severní železnice města Bohumín a Dziedzice (skrze Zebrzydowice s odbočkou do Bielska). V roce 1871 se do města u řeky Olše dostala železnice z Bohumína, která následně vedla k Jablůnkovskému průsmyku a do Žiliny a v budoucnu bude známá pod názvem trasy Košice-Bohumín. V roce 1888 byla vybudována linka vedoucí z Moravy přes Frýdek do Cieszyna a dále do Bielska. Byla nazvána Železnicí slezských měst. Tak se Cieszyn objevil na trase z Vídně do Německa a Ruska a z českých zemí do Haliče a na Slovensko. Region se z okrajové části pomalu stával důležitým průmyslovým centrem.

Na území Cieszyna se i přes období prosperity nacházely spíše menší průmyslové firmy a rozvíjelo se řemeslo. Město se také stávalo důležitým administrativním a vzdělávacím centrem, které stálo na velmi vysoké úrovni. Relativně malé město se mohlo pyšnit sedmi středními školami (v roce 1914 mělo dvě gymnázia, dívčí lyceum, reálku a tři školy pro vzdělávání učitelů). Ve městě se stavělo mnoho reprezentativních veřejných budov (školní budovy, evangelická nemocnice, která byla převzata vládou Rakouského slezska jako Slezská státní nemocnice, klášter a hospic sester alžbětinek, divadlo, budova soudu a věznice, komplex kasáren). Město využilo šanci jakou přinesl konec století páry a zároveň nechtělo promarnit možnosti, jaké přicházely s nadcházejícím věkem elektřiny.

Významná snaha městských úřadů Cieszyna v posledních desetiletí 19. století a na počátku 20. století o zavedení moderních řešení v oblasti komunální infrastruktury se projevila mimo jiné ve výstavbě městské plynárny, jejíž budova byla dokončena v roce 1882. Dále také spuštěním městské elektrárny, která měla zajistit dostatečné množství elektrické energie využívané k pohánění průmyslových zařízení a k osvětlení ulic. Vybudováním této investice byla pověřena vídeňska firma A.E.G. Union Elektrizitäts-Gesellschaft. Smlouva byla podepsána 20. 4. 1909 a koncese na výrobu elektrické energie vydaly státní úřady v Opavě dne 24. 8. 1909. Jelikož byly pro produkci energie využívány parní kotle, elektrárna se nacházela na Małej Łące, kde je možné z koryta Młynówky, jež je zásobována vodou z Olše, jednoduše získat vodu a po patřičném vyčištění využívat jako vodu do kotlů.

Územní rozvoj města vyžadoval také zamyšlení, jak vylepšit vnitřní dopravu, především v zájmu jeho středních vrstev a hostů, kteří zde přijížděli na pracovní cesty či s jinými zájmy. V první řadě šlo o propojení hlavního vlakového nádraží s centrem města a s objekty kasáren a nemocnice, které dělila podstatná vzdálenost. Ideálním dopravním prostředkem zde byla elektrická tramvaj. Výstavba městské elektrárny od začátku předpokládala zprovoznění zařízení k jejímu pohonu. Byl tedy instalován generátor stálého proudu o síle 50 kW a napětí 800 V. Výstavba kolejí a trakční sítě byla zahájena v srpnu 1910 a ukončena byla na konci téhož roku. Linka překonávala vzdálenost téměř 1800 m (přesně 1793 m). Dodatečně bylo vystavěno 630 m linky vedoucí do depa, které se nacházelo u elektrárny (odtud pochází název ulice Dojazdowa). Tramvajové vozy vyrobila firma Fr. Ringhoffera z Prahy. Jejich délka byla 8,1 m a šířka 3,25 m. Vážily téměř 11 tun a mohly pojmout až 30 cestujících (18 míst k sezení a 12 na stání). Dolní část trupu vozu byla pomalována na červeno a od linie oken nahoru na bílo. Město Cieszyn koupilo čtyři vozy; tři byly potřeba k běžné obsluze linky a čtvrtý představoval rezervu. Náklady na vybudování tramvajové linky dosáhly cca 398 tisíc rakousko-uherských korun.

Slavnostní otevření linky těšínské tramvaje se konalo v neděli 12. 2. 1911 v 10:30
hodin. Přitáhlo davy obyvatel samotného města i okolí, kteří chtěli poznat onu technickou a
civilizační novinku a synonymum moderní doby. Čest uvedení tramvaje do provozu připadla
na starostu Rudolfa Bukowského. Tramvaj ujela trasu od vlakového nádraží po křižovatku
ulic Wyższa Brama s Bielskou za přibližně 11 minut. Na trase se nacházelo 11 zastávek.
Jelikož byla linka jednokolejová, byly vystavěny dvě výhybky: Na Rynku a za mostem na
Olši (dnes v české části města), které umožňovaly míjení tramvají jezdících v protichůdných
směrech.

 

Slavnostní uvedení tramvaje do provozu (foto ze sbirek MŚC)

 

Trasa tramvaje vedla od zastávky u vlakového nádraží (Bahnhof), ulicemi Bahnhofstraße (dnes Nádražní), Hoheneggerstraße (Pražská) přes most na Olši vybudovaný v roce 1891 na úbočí zámkového vrchu (zastávka se nazývala Olsabrücke), ulicí Schloßgasse (Zamkowa), následně zatáčela na tehdejší Erzherzogin-Stefanie-Straße (dnes ulice Głęboka), kde se nacházely zastávky u křižovatky s ulicí Menniczą (Münzgasse), u hotelu Austria (dnes Głęboka 25) a u náměstí Stary Targ (Alter Markt). Následující zastávka se nacházela na Rynku (tehdy Demelplatz), který linka protínala křížem s ulicí Szersznika. Poté se tramvaj zastavovala na Gornym Rynku (Oberring) a následně přejížděla ulici Wyższa Brama, aby dorazila na poslední zastávku na začátku ulice Bielska (Bielitzer Straße). Odtud bylo blízko k evangelickému Kostelu Jezusowego, komplexu Slezské státní nemocnice a ke kasárnám. Tramvaje začaly vyjíždět po 6 hodině ráno a zpět do depa se vracely před 23. hodinou. V habsburských dobách vycházel jednorázový poplatek za jízdu dospělé osoby na 14 haléřů, pro děti 6 haléřů.

 

Náměstí, pohlednice kolem roku 1915, (Cieszyn, Český Těšín na starých pohlednicích a fotografiích, H. Wawreczka, J. Spyra, M. Makowski, Nebory 1999)

 

Horní náměstí, pohlednice kolem roku 1916, (Cieszyn, Český Těšín na starých pohlednicích a fotografiích, H. Wawreczka, J. Spyra, M. Makowski, Nebory 1999)

 

Město nechtělo zůstat u zprovoznění a provozování této jedné tramvajové linky. Byly plány k uvedení další linky směrem na Svibice (na sever od tehdejších hranic Cieszyna) přes Jubilejní most (dnes most Svobody) a dnešní ulicí 3. Maja. Tuto investici zmařila 1. světová válka. Na regionální úrovni existovaly plány na vybudování tramvajové linky mezi městy od Třince po Fryštát. Podobný systém fungoval v Ostravě (kde tramvaje zajišťovaly dopravu od roku 1901) a v jejím okolí. Tento systém zjednodušoval mimo jiné dopravu pracovníků do největších průmyslových center. I těmto plánům stálo v cestě vypuknutí války a následně i celková změna politické situace.

Rozpad Rakousko-uherska a rozdělení města mezi dva státy znamenal pro těšínskou tramvaj pomalý zánik. Rozdělení do té doby jednotného městského organismu v souvislosti s tehdy panujícím národním antagonismem vedlo k paralyzování této formy dopravy. Počet osob, který tento typ dopravy využíval se snižoval, ceny jízdenek rostly z důvodu poválečné inflace a doba projetí celé trasy a komplikace vyplývající z nutnosti provedení celní prohlídky při překračování tentokrát již hraniční řeky Olše jej dělal časově náročný, neekonomický a nevýhodný. Poslední rozhodnutí o rozdělení ze dne 28. 7. 1920 předznamenává rychlé zrušení. A tak se také stalo. Dne 2. 4. 1921 proběhla poslední cesta těšínské tramvaje, po které byla linka v průběhu následujících několika let fyzicky zlikvidována demontáží elektrické sítě a kolejí a vozy byly prodány. Jeden z vozů se dostal do Bielska už v roce 1921. Zbývající tři skončily o rok později v Lodzi, kde se také nakonec dostal i vůz, který krátkou dobu jezdil v Bielsku. Až v roce 1959 byly vozy vyřazeny z provozu. Těšínská tramvaj i nadále budila a budí mnoho emocí. Umožňovala považovat město na řece Olši za moderní a významné městské středisko. Byla také jasným potvrzením hospodářského a administrativního rozvoje města a regionu, jeho zdrojů a také důkazem odvahy vedení města k zavádění moderních průmyslových řešení.

 

Cieszyńskie bulwary

Úpravy oblastí u břehů řeky ve městě Cieszyn, které sahají od Błogocic (do roku 1922 samostatné vsi, později Cieszyňské čtvrti) do okolí dnešního mostu Svobody, probíhaly velmi intenzivně do 2. poloviny 19. století. Tato oblast byla oddělena od zástavby města strmým svahem, který bylo obtížné zastavět. Částečně byla také zalesněna a tím přizpůsobena opakujícím se záplavám v případě vyšších (povodňových) stavů řeky. Jednalo se vpodstatě o nezastavěné území, na kterém bylo skladováno a uchováváno dřevo, které příplouvalo z horských oblastí po řece Olši. Jelikož tehdejší průmysl potřeboval vodu k technologickým procesům, pro výrobu (např. v textilním průmyslu) a také jako zdroj energie (mlýny, pily) a rovněž k náhonu parních strojů (19. století bylo stoletím páry), bylo rozhodnuto využívat existující řeky a proudy a také vystavět umělé kanály, které by přispěly k rozvoji řemesla a průmyslu. V tomto období byl na řece Olši vystavěn (na jeho 38. kilometru od pramene) tzv. Třetí jez (neboli v nářečí „trzecia gać”) - původně se jednalo o dřevěnou konstrukci, která byla teprve v roce 1925 nahrazena betonovým projektem ing. Jerzego Grycza. Za pomoci jezu byla část vodního toku Olše nasměrována do kanálu Młynówky, který tekl téměř rovnoběžně s řekou a vedl přes celé město. Ten umožnil zprovoznění několika menších průmyslových firem.

V tomto půlstoletí zde fungovala dílna filcování sukna nazývaná „wałka”, odtud jsou také prostranství dodnes nazývané „Pod Wałkou”, malá vodní elektrárna (fungovala v letech 1862-1920), pila (nazývaná „piła”), továrna na vodku a likéry a také dříve vzpomínaný sklad dřeva (Holzplatz). V Cieszyně fungovalo s úspěchem několik nábytkářských firem. Tato oblast získala na významu, když byl na svahu vršku za Evangelickým kostelem na straně Olše a Błogocic vystavěn komplex nových kasáren zahrnující původně 22 budov (dostavěné v roce 1895), které mohly pojmout celý pěší pluk. Hlavní jednotkou těšínské posádky byl 100. pěší pluk c.k. rakousko-uherské armády (Schlesisch-mährisches Infanterieregiment Nr. 100) utvořen v roce 1883. Nacházel se zde jeho štáb, část z jeho čtyř praporů a také několik praporů jiných pluků (tato armáda využívala občasnou rotaci dislokace jednotek mezi posádkami). V roce 1901 v souvislosti s vybudováním vojsk státní ochrany bylo dostavěno několik budov, které se staly sídlem 31. pluku státní ochrany čili Landwehry (Landwehrinfanterieregiment Nr. 31). Kasárny s ohledem na své umístění dominovaly výhledu na část města z pohledu z vrcholu Zámeckého vrchu a z jeho levého břehu. Tím, že bylo mnoho let třeba, aby byly “zamaskovány” nachází se dnes za hustým porostem.

Na začátku 20. století, v roce 1903 byl vybudován most, který byl tehdy nazýván Jubilejní - na počest 55. výročí získání trůnu císařem Františkem Josefem I. Ulice, která k němu vede získala jméno císaře – Franz-Josef-Straße, dnes 3. Maja, po překročení řeky jako Schießhausstraße – Strzelnicza, vedla do v roce 1889 vystavěné nové budovy vlakového nádraží. Pomník císaře byl postaven na úpatí vrchu na kraji Městského lesíka (dnes zde stojí pomník knížete Mieszka I. Cieszyńského, jehož autorem je vynikající řezbář Jan Raszek (1871 – 1945), rodem z podtěšínské Ropice). Sám František Josef I. mohl všechny tyto se svým jménem spojené objekty osobně navštívit, když v roce 1906 poctil Cieszyn návštěvou u příležitosti velkých císařských manévrů (jednalo se o čtvrtou návštěvu města v průběhu jeho dlouhého panování). Cesta, která vedla podél Olše od mostu pod Zámkovým vrchem až po hranice Błogocic nesla název Neue Gasse (dnes Alej Jana Łyska). Na druhé straně Olše byla cesta nazývaná Kaistraße, tedy bulvárem.

Téměř na hranici města a Błogocic byla v roce 1886 vystavěna městská plovárna, která byla také zásobována vodou z Olše. Měla „olympijské” rozměry 50 x 42 m a její vybavení bylo vyrobeno ze dřeva. Její výstavba byla předzvěstí částečné přestavby této oblasti z průmyslové na rekreační oblast.

 

Městská lázeň v Cieszyně – plány z druhé poloviny devatenáctého století (Státní archiv v Cieszyn, Soubory města Cieszyn, referenční číslo 13/2431)

 

Městská lázeň, pohlednice kolem roku 1905, (Cieszyn, Český Těšín na starých pohlednicích a fotografiích, H. Wawreczka, J. Spyra, M. Makowski, Nebory 1999)

 

Na začátku století byla zahájena, po vzoru evropských měst, péče o Městský lesík. Částečně byla využita současná zeleň, částečně byly provedeny dodatečné výsadby. Na opačném břehu Olše daroval v roce 1909 polský aktivista a úředník Towarzystwa Oszczednosci i Zaliczek, Adam Sikora (1846-1910) své celoživotní úspory na založení parku nesoucí jeho jméno, který měl sloužit k výcvikům tenkrát se dynamicky rozvíjejícího hnutí pro propagaci tělesné kultury, čímž se zabývalo mimo jiné Towazrystwo Gimnastyczne „Sokół”. Právě zde v roce 1941 působil a cvičil čtyřsetčlenný oddíl dobrovolníků nazývaný Slezskou legií, který se v září toho roku spojil s Polskimi Legionami a účastnil se bojů o samostatnost Polska.

V následujících desetiletích zde vznikaly sportovně-rekreační objekty. Stadion KS Stal (firemního klubu továrny „Celma”, dnes městský stadion), Sportovní hala KS Piast, nový městský bazén (vybudovaný v roce 1952), tenisové kurty, venkovní překážková dráha, posilovna a dětská hřiště. Hřiště „Pod Wałką” a kajaková trasa vznikly po přestavbě Třetího jezu v roce 1925 na jedné z větví kanálu Młynówky (rozloha cca 0,4 ha, rozměry cca 190x20 m). U něj vznikl v pozdějších letech kemp (dnes s názvem „Olza”). Většina těchto objektů byla v posledních letech zmodernizována nebo jsou nyní modernizovány (což je popsáno na jiném místě).

S výše uvedenými prostranstvími se váže existence přírodních rezervací na území města. V roce 1961 byly vytvořeny dvě přírodní rezervace: Městský lesík nad Puňcovkou o rozloze cca 7 ha a Městský lesík nad Olší, který má rozlohu o něco více než 3 ha. Jedná se o floristické rezervace pro ochranu rostlin a bylin včetně těšíňanky jarní (v městském lesíku nad Puňcovkou se nachází 184 druhů rostlin a kolem Olše 170 druhů) a pozůstatků dubohabrového lesa, který se nachází na březích řeky. Třetí těšínskou přírodní rezervací je lesní rezervace Kopce, která se nachází v severní části města ve čtvrti Marklowice a pyšní se rozlohou necelých 15 ha. I tato rezervace se nachází v blízkosti Olše. Záměrem této rezervace je ochrana smíšeného lesa s cennými prvky lesního podrostu a také celkem okolo 160 druhů rostlin a vzácných druhů fauny včetně 5 druhů chroustů, kteří se nachází na seznamu ohrožených druhů.

Objevování dalších jedinečností města na řece Olši, jeho minulosti i současnosti, může být fascinující. Jeho minulost, kultura, tradice, lokalita, památky a příroda způsobuji to, že město má různorodé, specifické klima s mnoha kulturami, které lákají k navštívení a poznávání.

 

Projekt spolufinancovaný Evropskou unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg V-A Česká republika - Polsko

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję