Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Polsko-československá solidarita v Těšíně

Mirosława Pindór

Regionální pobočka Solidarity jako iniciátor integračních procesů na Těšínsku

Mezi šesti Regionálními pobočkami se na I. valném sjezdu Polsko-československé solidarity (Vratislav, únor 1992) ocitla také Regionální pobočka Bílsko-Těšín (Bielsko- Cieszyn). Jako mluvčího pobočky tehdy nominovali Andrzeje Grajewského, jeho zástupcem pak Mariana Dembinioka (v červnu 1998 se ujal také funkce mluvčího). Jerzy Kronhold – člen nově ustanovené pobočky – se stal součástí Rady mluvčích zvolené na valném sjezdu. Již mnohem dříve, konkrétně od 1. listopadu 1991, fungovala v Těšíně kancelář Nadace Polsko-československé solidarity, která se po vratislavském valném sjezdu přejmenovala na pracoviště Nadace Polsko- československé solidarity.

Polsko-československá solidarita však svou činnost v Těšínském Slezsku spíše neformálně zahájila již v roce 1989, kdy od května do října iniciovala protesty týkající se ekologie a manifestace s politickým přesahem.

Těšínské náměstí během manifestace proti výstavbě koksovny ve Stonavě;

Foto Karol Franek

 

Dne 19. května zorganizoval Kroužek č. 5 Matice Těšínské, která se velkou měrou skládala z členů Polsko-československé solidarity, „velký protestní pochod“ namířený proti výstavbě koksárenského kombinátu ve Stonavě v části Slezska za řekou Olší. Během mnohatisícové manifestace zazněla slova o nutnosti podílet se společně na utváření polsko-českého rázu oblasti při řece Olši a za ní. Bylo přijato rozhodnutí obsahující bezpodmínečné požadavky nejen na zrušení výstavby koksovny, ale také na okamžité ukončení devastace životního prostředí v české části pásma Beskyd. Dne 5. října znova zorganizovali členové Polsko-československé solidarity v Těšíně protestní pochod, který byl reakcí na porušování mezinárodních úmluv českou vládou a na pokračující výstavbu koksovny. Manifestace v Českém Těšíně, která měla mít stejný průběh, byla zrušena. První, pro obě strany Těšína společná, ekologická manifestace byla zorganizována již v nové politické situaci 27. dubna 1990. Teprve tehdy přestala být Stonava výlučně věcí Solidarity, obyvatel polské části Těšínského Slezska a českých opozičníků. Protesty organizované Výborem občanů (Komitet Obywatelski) v Těšíně, Polsko-československou solidaritou a karvinským „Ekofórem“ probíhaly současně v Těšíně, Českém Těšíně, Karviné i Havířově. Ekologické protesty dosáhly plánovaného cíle – 15. listopadu 1990 vydala vláda ČSFR rozhodnutí o odvolání stavby sporné koksovny.

 

Náměstí v Těšíně – hovoří Janusz Okrzesik;

Foto: Karol Franek

 

Mezi ekologické protesty se však zařadila také manifestace s výrazně politickou povahou, tzv. „pykající manifestace“ zorganizovaná 21. srpna Kroužkem č. 5 Matice Těšínské (de facto členy Polsko-československé solidarity patřícími také do Kroužku) v den výročí pro Poláky nechvalně proslulého vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Lidé shromáždění na těšínském náměstí si vyslechli četbu obsahu telegramů adresovaných Václavu Havlovi a kardinálu Františku Tomáškovi, jakožto i telegramu zaslaného Komunitou Ryszarda Siwce a Jana Palacha účastníkům protestů. Poprvé uctili veřejně a hromadně obyvatelé Těšína spolu se členy Parlamentního klubu, kteří k řece Olši přijeli (mj. s Józefou Hennelowou, Jackem Kuroniem, Karolem Modzelewským, Krzysztofem Kozłowským a Janem Mariem Rokitou), památku Čechů a Slováků, kteří o 21 let dříve zahynuli.

 

Náměstí v Těšíně - hovoří Jacek Kuroń;
Foto: Karol Franek


Poslední manifestaci zorganizovala Regionální pobočka Polsko-československé solidarity v březnu roku 1997. S heslem „NE železné oponě“ se hromadně protestovalo proti zvýšení poplatků za tzv. zelenou kartu.

Nevyčíslitelnou hodnotou je fakt, že první manifestace byly organizovány těšínskou pobočkou Polsko-československé solidarity neformálním způsobem a došlo tak ke sjednocení polského a českého společenství příhraničních regionů v podmínkách socialistického státu. A to vše v důsledku vedlo k veřejnému soudržnému jednání obyvatel měst u řeky Olše i za ní. Díky aktivistům Polsko-československé solidarity se již na přelomu 80. a 90. let přemýšlelo o Těšínském Slezsku jako o regionu, který si vyžaduje péči po obou stranách hranice a vazby vznikající při společných ekologických protestních akcích měly své bezprostřední i budoucí následky nejen na poli ekologie (mj. byl v roce 1990 přijat rámec společné Ekologické iniciativy, v rámci které svou činnost zahájil Ekologický klub v Ustroni a Slezská ornitologická společnost), ale především v oblasti kulturního života.

Oficiální potřebu „formovat povědomí o společné zodpovědnosti za osud Těšínského Slezska“ a „nutnost pracovat ve prospěch utváření podmínek pro rozvoj kvalitních sousedských vztahů Poláků, Čechů a Slováků“ formulovalo 17. února 1990 v Ustroni prohlášení, které zakončilo pracovní setkání těšínské pobočky Polsko- československé solidarity s polskými poslanci z podbeskydské oblasti: se senátorem PR Maciejem Krzanowským a poslancem Januszem Okrzesikem či s poslanci České národní rady: Jaromírem Piskořem a Tadeuszem Wantułou. Kromě toho v prohlášení konstatovali, že oficiální (tehdy již fungující) kulturní sdílení, „by mělo být doplněno o činnost nezávislých středisek, tedy o aktivity bez kladení důrazu na jakoukoli ideologii, které budou prezentovat výsledky různých uměleckých kruhů“.

Prohlášení (plné znění: „Głos Ziemi Cieszyńskiej“ – „Hlas Těšínska“ 1990, č. 8), označené Kazimierzem Kaszperem za „možná nejdůležitější dokument celého období“ (viz „GZC“ 1994, č. 29), mělo své reálné výsledky v oblasti nových příležitostí pro polsko-česko-slovenskou kulturní spolupráci, které navrhovala těšínská organizace Polsko-československé solidarity.

Za samotný počátek kulturních akcí (jak pravidelných tak i příležitostných) považujeme záměr, který vznikl během únorového setkání. Šlo o plán zorganizovat každoroční polsko-česko-slovenský Festival vzájemnosti zahrnující celé Těšínské Slezsko v jeho historických hranicích. Festivalový projekt měl programově velice vysoké cíle (v plánu byla mj. přehlídka her Václava Havla v těšínských divadlech na levém i pravém břehu řeky Olše, promítání polských filmů na západní straně téže řeky a filmů českých a slovenských na její východní straně, kromě toho koncerty hudebních kapel, výstavy československého umění, sportovní akce) a časově byl dosti krkolomný (7. – 15. července 1990). Nakonec tedy nebyl realizován ani v plánovaném termínu, ani v zamýšleném rozsahu. Na druhou stranu však byly cenné nápady podrobeny obohacující úpravě a získaly vlastní svébytnost. Původně spíše skromněji plánovaná přehlídka polských, českých a slovenských inscenací Havlových her se v květnu roku 1990 proměnila v Mezinárodní divadelní festival „Na hranici“/ Międzynarodowy Festiwal Teatralny „Na Granicy“ a plánovaná filmová promítání se prvně uskutečnila v dubnu roku 1999 jako Přehlídka českých filmů „Kino na hranici“ (aktuální název: „Kino na Hranici/Granicy; Filmová přehlídka/Przegląd filmowy).

Únorový záměr uspořádat společné polsko-česko-slovenské kulturní setkání byl však do určité míry zrealizován. Ve dnech 12. až 16. září 1990 se v obou Těšínech – polském i Českém – odehrával Festival Polsko-československé solidarity, který spojil obě města do jednoho společného kulturního organismu a jejich obyvatelům umožnil přecházet hranice bez pozvání (funkci pozvání převzal lístek zakoupený na festival). Vzorem Festivalu Solidarity, jehož primárním cílem bylo bezesporu poznání sousedících si kultur a prověření negativních národních stereotypů, byla vratislavská Přehlídka československé nezávislé kultury z listopadu 1989. Proto byl velký důraz kladen na hudební stránku festivalu (mj. koncert bardů z obou opozičních států: Jacka Kaczmarského a Jaromíra Nohavici na těšínském náměstí, vystoupení jazzových formací a rokových kapel z obou zemí), a také na realizaci toho, co ve Vratislavi chybělo (výstava obrazů v Galerii pobočky Slezské univerzity v Těšíně - obrazů zabavených československou hraniční a celní sráží na hraničním přechodu, obrazů českých a slovenských autorů pocházejících z opozičních kruhů). Působivá expozice výtvarného proudu (kromě výstavy „Zabaveno“ ještě šest individuálních expozic) měla dle idejí organizátorů předvést občanskou a uměleckou spřízněnost umělců třech národností. Během Festivalu se konala také přehlídka polských filmů v českotěšínském kině a českých filmů v kině polského Těšína.

Festival doprovázely také mimoumělecké akce: rozhovor zástupců Polsko- československé solidarity s ministrem Václavem Klausem (během kterého český politik vyslovil vůli československé vlády navrátit malý pohraniční styk) a protestní manifestace na vrcholu Čantoryje během posledního dne Festivalu za účasti členů Polsko-československé solidarity, zástupců polského parlamentu (mj. Adama Michnika), nedávných českých a slovenských disidentů (mj. Petra Uhla), zástupců Velvyslanectví Polské republiky v Praze a představitelů Rady Poláků v České republice namířená proti poslední „železné oponě“ v Evropě. Na známé české turistické útočiště Poláci ostentativně přišli bez pasů. „Schválně jsem si nevzal pas a porušil jsem tak zákon – řekl Michnik – neboť mám ve zvyku porušovat každý zákon, který je absurdní.“ (viz „Kronika“ 1990, č. 38).

 

Gertruda Chowanioková, Jolanta Dygoś, Marian Dembiniok, Jerzy Herma, Julian Golak, Paweł Skrzywanek;

Foto: Soukromá sbírka M. Dembiniok

 

Festival tedy dokázal, že těšínská pobočka Polsko-československé solidarity měla i v nové politicko-společenské situaci ambice ovlivnit rozhodování politiků na ministerské úrovni, předkládala kategorické požadavky na obnovení malého pohraničního styku a přispívala k rušení právně-administračních bariér ve vzájemném turistickém ruchu. Apelovala také na rychlé a radikální zvýšení počtu hraničních přechodů mezi PR a ČSFR. Jako přímý partner se ve všech uvedených aktivitách k Polsko- československé solidaritě připojovala těšínská varianta Občanského fóra (Forum Obywatelskie), které vzniklo jako hnutí 19. listopadu 1989 v Praze, a jako takové soustředilo opoziční organizace a hlásalo program demokratizace kulturního života. (Na tomto místě je potřeba zmínit, že aktuálně, v souladu se stanovami Solidarity, jsou členy Regionální pobočky v Těšíně také Češi.)

Podepsání a následná realizace smlouvy o bezvízovém styku mezi ČSFR a PR (květen 1991) a uzavření příslušných mezivládních dohod (září, říjen 1991) zmenšilo smysluplnost pokračovat v organizaci Festivalu Polsko-československé solidarity. Problematika, se kterou měl Festival pracovat, se stala částečně neaktuální, pevná izolační bariéra praskla. Kultura se do určité míry osvobodila od politických souvislostí a mohla tak promlouvat sama za sebe, nejen ústy protestujících tvůrců.

Významová hodnota organizovaného Festivalu Polsko-československé solidarity se zdá být nevyčíslitelná. Stal se totiž svou přeshraničností a propojením různých oblastí počátkem mnoha kulturních iniciativ ve městech ležících na hranicích. Ukázal, že Těšín „se může stát (…) městem setkávání dvou kultur, dvou národů, dvou států…“ (takto viděl město u řeky Olše již na podzim roku 1990 Adam Michnik; viz „GZC“ 1990, č. 38).

Festival Polsko-československé solidarity měl jednorázový charakter. Naopak k pravidelným iniciativám dodnes patří divadelní a filmový festival plnící integrující funkci.

První ze jmenovaných – Mezinárodní divadelní festival „Na hranici“, dnes Mezinárodní divadelní festival „Bez Hranic“, kromě samozřejmých politických souvislostí (sjednocení díky symbolickému prolomení hraničních závor Těšína a Českého Těšína do jednoho městského organizmu; povýšení divadelní vstupenky na pozvání, které bylo v roce 1990 československou vládou vyžadováno) měl (a stále má) být v umělecké rovině prezentací nejlepších, nejzajímavějších a nejreprezentativnějších divadelních událostí tří středoevropských kultur: polské, české a slovenské, od konce 90. let také maďarské. Na festivalu se kromě divadelních her ze zemí Visegrádské čtyřky objevily navíc představení s umělci z jiných států (z Rakouska, Ukrajiny, Německa či USA).

Základním kritériem pro výběr divadelních her byla a je jejich kvalita. Mezi další kritéria patří: reprezentativnost a „hraničnost“. Pokud se řídíme tím posledním, přináší to značný podíl alternativních divadel na festivalu. Ta se obracejí směrem k politické a společenské publicistice či k antropologii. Specifikum těšínského polsko- českého pohraničí je kromě toho umocňováno festivalovou účastí souborů známých ze společných česko-polských a slovensko-polských divadelních akcí. Ono specifikum je dále důvodem, proč se na festivalu objevují mezinárodní soubory, divadelní scény působící v emigraci, divadla z kulturních enkláv. Bez ohledu na uplatnění kritérií výběru se organizátoři (partnery Solidarity jsou či byli v tomto případě: Cieszyński Ośrodek Kultury Dom Narodowy, Kulturní a společenské středisko „Střelnice“, Těšínské divadlo, Teatr im. A. Mickiewicza, Uniwersytet śląski – Filia w Cieszynie, Člověk na hranici) snažili a snaží i nadále zvát do obou Těšínů divadelní představení na vysoké úrovni, často složitější, kontroverzní představení, která jsou přínosem pro uvědomění si nás samotných a naší skutečnosti. Spolu s prezentací divadelních her, jak těch soutěžních (od roku 1993 je za nejlepší hru předávána cena „Zlomená závora“ / „Złamany Szlaban“, kterou v letech 1993-2000 udělovala polsko-česko-slovenská odborná porota a od roku 2011 je vítězné představení vybíráno festivalovými diváky), tak i nesoutěžních, bývají realizovány vědecké konference organizované Regionální pobočkou Solidarity a pobočkou Slezské univerzity v Těšíně („Problémy současného divadla“, 1992; „Divadlo bez hranic“, 1997; „Národní divadla – tradice a současnost“, 2001), dále pak konference na téma „Multikulturalismus pohraničí“ organizovaná roku 2004 Regionální pobočkou a Technicko-humanistickou akademií v Bílsku-Bělé. Následně také divadelní semináře (mj. „Divadlo a politika, politika divadla“, 2006), debaty za aktivní účasti festivalové veřejnosti (mj. „Nové drama ve střední Evropě“, 2011). V roce 2012 byl v rámci projektu „Inspirace Havlem“ zahájen cyklus diskuzních panelů „Havlovské dialogy“ (mj. „Paradox Svobody“, 2014).

 

Organizátoři divadelního festivalu; Dagmara Černochová, Jerzy Herma, Jitka Kiková, Adam Cieślar, Regina Bandarewicz, Zbigniew Tanenberg, Gertruda Chowaniokova, Marian Dembiniok, Bogusław Haręża, Petra Rypienová, Vlaďka  Nováková, Andrzej Łyżbicki, Jolanta Wozimko, Renáta Křivánková;


Foto: Zbiory pryw. M. Dembiniok


Mezi akce, které doplňují jevištní přehlídku, si speciální pozornost zaslouží prestižní výstavy výtvarného umění, koncerty, filmové projekce, workshopy, scénické čtení her, „divadelní vlak“ organizovaný ve spolupráci s festivalem Dream Factory v Ostravě atd. Vzdělávací hodnota Divadelního festivalu „Na hranici“ / „Bez hranic“ je na poli různých uměleckých disciplín sousedících národů nevyčíslitelná.

O úrovni festivalu vypovídala a vypovídá také přítomnost politiků. Dne 9. října 1999 došlo během jubilejní 10. edice k osobnímu setkání ministrů kultury Polska – Andrzeje Zakrzewského, České republiky – Pavla Dostála a Slovenska – Milana Kňažka. Výše uvedení zástupci tří zemí představili plány související s vytvořením Nadace kultury Visegrádské skupiny / Fundusz Kultury Grupy Wyszehradzkiej, přičemž polský ministr kultury oficiálně uznal Divadelní festival „Na hranici“ za „naši [polsko-česko-slovenskou – M.P.] propustku do společné Evropy svobodných národů“. Festival byl pod čestným patronátem ministrů kultury, velvyslanců, konzulů, ale také národních center kultury jednotlivých zemí. Festival získával a stále získává finanční podporu samospráv, státních i mezinárodních fondů.

Druhou iniciativou Regionální pobočky Polsko-československé solidarity – je filmová přehlídka „Kino na hranici“, která nebyla na samém počátku svým výběrem repertoáru oproštěná od společenských (a také politických) kontextů. Především jeho první edice probíhala pod heslem: „Český film 60. let“. Již tehdy se utvořilo jisté schéma závazné i v dalších letech: první část měla retrospektivní charakter, druhou část pak tvořilo představení nejnovějších filmových počinů české kinematografie (od roku 2001 také slovenské). Retrospektivní část měla a stále má monografický charakter. Režisér prezentovaných filmů je zároveň hostem přehlídky. Projekce se dodnes odehrávají v těšínském kině „Piast“, od roku 2002 také v kině „Central“ v Českém Těšíně (a tím se tato akce stala mezinárodní). Filmová přehlídka, stejně jako i divadelní festival, je doplněná mnohými doprovázejícími akcemi: přednáškami, vzdělávacími konferencemi (např. „Filmy Agnieszky Holland a identita evropské kultury“ / „Kino Agnieszki Holland a tożsamość kultury europejskiej“, Český Těšín, 2004), koncerty, výstavami, ale také např. kuchařskými přehlídkami. V letech 2009, 2010, 2011, 2013 byla Filmová přehlídka Kino na hranici nominována na cenu Polského institutu filmového umění v kategorii „Mezinárodní filmová událost“ / „Międzynarodowe Wydarzenie Filmowe“. „Kino na hranici“ pak tuto cenu obdrželo v roce 2013.

Kromě takto velkých cílů jakými výše zmíněné festivaly jistě jsou, pořádali činitelé Solidarity také skromnější akce za podpory kanceláře Nadace Polsko- československé solidarity, která vznikla v listopadu roku 1991 v Těšíně, a která byla po I. valném sjezdu přejmenovaná na pracoviště Nadace Polsko-československé solidarity. Kancelář i pracoviště na ulici Szeroka vedl Marian Dembiniok a financování zajišťovala vzpomínaná Nadace, jejímž předsedou byl Jarosław Szostakowski. Během své krátké činnosti, neboť fungovala pouhých 30 měsíců, se podařilo zrealizovat několik zajímavých iniciativ. Na ulici Szeroka se mnohokrát setkávali ekologové z obou stran hranice. Právě tam se zrodil nápad založit ekologickou sekci Polsko-československé solidarity. Definitivně přijali rámec Ekologické iniciativy, v rámci které fungoval Ekologický klub v Ustroni (Zbigniew Białas, Eugeniusz Zielonka), Polsko-československá solidarita (Janusz Okrzesik), Slezská ornitologická společnost (Krista Afengová, Kurt Rusek) a soukromé osoby (Petr Grendziok, Jan Cymorek). Velice důležitá byla spolupráce s polskými a českými esperantisty a částečně tak byla financována jejich pravidelná měsíční setkávání věnovaná vzájemnému poznávání kultury, umění a historie. Zakončením tohoto experimentu byla výuka esperanta dětí z oblasti bývalé Jugoslávie, které přijížděly do sanatoria v Ustroni. Lekce vedl Zdzisław Glajcar. Jednou z významných aktivit pracoviště bylo zahájení, organizace a vedení etnografického výzkumu, v jehož centru zájmu bylo téma „Kříže a kapličky stojící u cest v Těšínském Slezsku“ / „Krzyże i kaplice przydrożne Śląska Cieszyńskiego“. Po navázání spolupráce s katedrou etnografie Vratislavské univerzity (Małgorzata Michalska) a vytvoření map pro terénní výzkum, se 2. září 1992 první skupina studentů chopila výzkumu v severní části území za řekou Olší. V červnu roku 1993 se v další části výzkumu prozkoumala jeho jižní část. Výzkumné materiály doplnily archiv Vratislavské univerzity a Muzea Těšínského Slezska v Těšíně. Kancelář na ul. Szeroka byla také místem setkávání s konzuly Janem Jackem i Jiřím Kropaczem. Také se mluvilo o možnosti realizovat myšlenku setkání ministrů kultury a ministrů zahraničních věcí Polska, Česka a Slovenska v Těšíně. Hlavním úkolem pracoviště však byla koordinace činností souvisejících s organizací Mezinárodního divadelního festivalu NA HRANICI. Tím spíš, že kromě Ministerstva kultury byla Nadace Polsko-československé solidarity hlavním sponzorem této události. Do těchto činností byli zapojeni pracovníci z polské strany (Mirosława Pindór, Marek Gaj, Janusz Legoń, Jerzy Herma, Jerzy Kronhold) i z české strany (Gertruda Chowanioková Roman Rozbrój, Ladislav Slíva). Přirozeným způsobem se tak stalo toto pracoviště místem setkávání členů Polsko- československé solidarity z Bílska (Janusz Okrzesik, Stanisław Polaczek, Marek Szafrański, Piotr Szwarc a další) a z Těšína (Jolanta Dygoś, Jerzy Herma, Jerzy Kronhold, Arkadiusz Miodoński a další). Zde se také zrodila myšlenka založit regionální pobočku. Zdůvodněním potřeby existence takové pobočky byla další činnost související především s organizací Festivalu NA HRANICI. A konečně proto došlo 11. září 1992 k mnohokrát odloženému zasedání, na němž byl mluvčím pobočky jmenován Andrzej Grajewski. Jeho zástupcem se stal Marian Dembiniok a tajemnicí Jolanta Dygoś. Finanční obtíže Nadace při získávání peněz na činnosti spojené s šířením demokratických myšlenek na polsko-česko-slovenských hranicích vedly k likvidaci těšínského pracoviště. Poslední zpráva obsahuje údaje z dubna roku 1994. Než k tomu však došlo, podařilo se ještě v Polském kulturním středisku v Praze zorganizovat výstavu skvělé polské grafičky Jadwigy Smykowské a v Těšíně pomoci s výstavou Daniela Balabána. Na pozvání pracoviště Těšín ještě stihl město navštívit Leszek Mazan a setkat se s obyvateli.

 

Jerzy Herma, Regina Bandarewicz, Marian Dembiniok, Jolanta Dygoś, Jerzy Kronhold;

Foto: Zbiory pryw. M. Dembiniok

Během let se změnily priority, cíle a úkoly Regionální pobočky Polsko- československé solidarity. Jeden cíl však zůstal stejný – překonávání a prolamování, mj. ve věci divadla, filmu a příbuzného umění, „projevů uzavřeného myšlení“, chápaného jako tvrdošíjné držení se stereotypů bez konfrontace ustálených myšlenkových konstruktů se skutečností.

Zásluhy Regionální pobočky v Těšíně byly doceněny také státními činiteli. V roce 1999 obdržela pobočka diplom za účast v soutěži „Pro publico bono“ a dvakrát také diplom udělovaný v rámci národní soutěže „Divadlu blíže“ / „Bliżej Teatru“ konajícího se pod záštitou Ministerstva kultury a Ministerstva školství a tělovýchovy (1994 – „Diplom za mimořádné výsledky v rozvíjení divadelní angažovanosti a vzdělávání v roce 1993“, 2002 – „Diplom za výsledky v propagaci divadelní kultury“).

dr hab. Mirosława Pindór

Udělena byla také individuální vyznamenání členům pobočky. Regionální mluvčí pobočky Marian Dembiniok byl oceněn v květnu roku 2001 (během 12. divadelního festivalu „Na hranici“) medailí „Artis Bohemia Amicis“ („Přátelé českého umění“), udělovanou ministrem kultury České republiky za „šíření dobrého jména české kultury“. V roce 2004 byli Regina Bandarewicz a Marian Dembiniok oceněni čestným vyznamenáním ministerstva kultury České republiky „za zásluhy v rozvoji polsko- české kulturní spolupráce“. Zlatým křížem za zásluhy poctil prezident Polské republiky M. Dembinioka (1997), Jerzyho Kronholda (2004) a Jolantu Dygoś (2008), Stříbrným křížem za zásluhy – Jerzyho Hermu (2004), Rytířským křížem pak Gertrudu Chowaniokovou (2008). Několik členů pobočky bylo oceněných také v roce 1999 ministrem kultury a umění Polské republiky vyznamenáním Zasloužilého kulturního činitele (Regina Bandarewicz, Henryka Jałowiec, Mirosława Pindór). Udělená vyznamenání a čestná uznání svědčí o tom, že je činnost Regionální pobočky Polsko-československé solidarity v Těšíně vnímána a oceňována vládou obou států: Polské i České republiky.

Projekt spolufinancovaný Evropskou unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg V-A Česká republika - Polsko

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję