Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Kovárna na zpracování mědi pod Zámeckým vrchem

Mlýnský náhon ze středověku, který obtéká Těšín a Zámecký vrch směrem od Olše, hrál od samého počátku zásadní roli v hospodářském životě města. Na jeho břehu se dříve nacházely čtyři hospodářské objekty: dva mlýny, valcha a kovárna na zpracování mědi. Kovárna na zpracování mědi byla postavena na rameni Mlýnského náhonu, který obtéká Zámecký vrch na úrovni bašty poslední obrany, tedy pod severovýchodním úbočím hradu. To potvrzují dokumenty z roku 1560, kde se uvádí, že kovárna leží nedaleko Malého mlýna pod hradem a z roku 1624, kde je její umístění popsáno takto: před Fryštátskou bránou u Velké příkopy za Malým mlýnem. Je možné, že tento objekt pochází už ze středověku, ale bohužel to nelze potvrdit, protože v pramenech se objevuje až od roku 1560. Byl to tehdy jediný objekt svého druhu v Těšíně a jeho okolí. Kovárně se říkalo měděný hamr nebo kotlárna. V tomto typu zařízení se vyráběly měděné hrnce, kotle do pivovarů a domácností i do knížecí kuchyně. V období novověku šlo o lukrativní profesi a těšínští kotláři, známí od roku 1560 až do poloviny 18. století, patřili k nejbohatším měšťanům. Přestože se jejich dílna nacházela za hradbami města, i tak měli těšínská měšťanská práva a jejich domy stály na nejlepších místech ve městě. Voda, která byla nezbytná k provozu zařízení v kovárně se čerpala z Mlýnského náhonu a poté byla odváděna ramenem Mlýnského náhonu přímo do Bobrovky. Tato část vodního toku je vidět na výjevu Těšína z roku 1646, kdy habsburská vojska obléhala Švédy, kteří se opevnili na hradě. Na plánech města ze druhé poloviny 18. století není, což může znamenat, že kovárna v průběhu času ztratila na významu. Byla zrušena a větev Mlýnského náhonu byla zasypána. Je možné, že železárny v Ustroni byly velkou konkurencí a přivedly těšínskou kotlárnu k jejímu konci.

Prvním známou majitelkou kovárny byla Barbara, manželka těšínského kotláře. Po jeho smrti přešlo právo na nemovitost pod hradem na vdovu a bylo to v roce 1560 potvrzeno dvěma certifikáty knížete Václava III. Adama. V prvním certifikátu z 5. února 1560 byla Barbara pověřena opravit měděné nádobí z výbavy hradní kuchyně a velkých kotlů z těšínského pivovaru. Pokud by se v Těšíně objevili zástupci jiných řemesel zabývající se výrobou měděných produktů, měli knížecí úředníci zajistit dosavadní pozici kotláře. Zároveň vládce Těšína potvrdil volný přístup k vodě potřebné ke kovářské výrobě, bez ohledu na případné protesty mlynáře, do jehož mlýna tekl Mlýnský náhon dále. Každý rok byl kotlář povinen odvést ve prospěch knížete 7 zlatých. Zanedlouho poté byly závazky změněny a v urbáři těšínského knížecího panství z roku 1577 byla zapsána následující částka: kotlář na sv. Jiří a na sv. Michala 4 zlaté za hamr, zatímco za dům 6 grošů na Tři krále, a to samé na sv. Jana. Barbara brzy postoupila nemovitost synovi Matyášovi. Ten uzavřel v roce 1560 už jako kotlář manželství s Ester, dcerou měšťana z polské Ratiboře Balcara Francze. Ve stejném roce se v Těšíně objevuje ještě jeden kotlář, Andrzej, který koupil dům po zesnulém Banclikovi, který se nacházel ve městě, ale nemáme žádné údaje o jeho vztahu ke kovárně.

Po tomto datu nejsou k dispozici žádné informace o kovárně nebo kotláři po dobu dvou a půl desetiletí. Až v roce 1586 bylo zmíněno jméno kotláře Mikołaje Heinla, ale už jako zesnulého, jehož manželka Marta koupila po smrti svého manžela dům v Těšíně na Německé ulici, která dnes nese jméno Mennicza. Tato transakce ukazuje, že kovárnu převzal dědic, a Marta se přestěhovala do domu v Těšíně na tehdy prestižní Německé ulici. V pramenech je potvrzeno, že syn Marty Hawel (v německé verzi Galen) v roce 1591 hospodařil ve mlýně. Nakonec bylo dědictví po Mikołaji Heinlovi urovnáno v roce 1597, kdy byl do knihy těšínského knížecího panství zapsán dokument o rozdělení mezi jeho syny, konkrétně Havla a nepochybně mladšího Jana, který tehdy dosáhl plnoletosti. Podle urbáře z roku 1621 byl Havel povinen uhradit na sv. Jiří 3 zlaté a 18 grošů a na sv. Michala 3 zlaté a 18 grošů, zatímco za dům 6 grošů na Tři krále a stejnou částku na sv. Jana.

O Havlově manželce Anně není známo nic bližšího, zemřela 5. listopadu 1607 a byla pohřbena v kostele sv. Jiří na Fryštátském předměstí v Těšíně. Anna odpočívá vlevo od oltáře, rakev je překryta kamennou deskou o velikosti 161 x 69 cm, na které je vyryt vavřínový věnec ovinutý stuhou, který je rozdělen hřídelí (mlýnskou) na dvě části. Vlevo byl umístěn měšťanský znak s geometrickým uspořádáním s obráceným číslem sedm, příčnou čárou a iniciály GH a na druhé straně – AH. Z německého nápisu kromě data úmrtí plyne, že v tomto kostele byli pochováni také její rodiče, děti, bratr a sestra. Obsah nápisu je následující: Im Jahr 1607 den V November ist zwischen 12 und 1 der helben Uhr seliglich entschlafen die erbre tugensame frau Anna Haeinelin des rebaren vorsichtigen meister Galen Heinels Kupferschmied in Teschen ehelichen Hausfrauen und liegt alhier mit ihren Kindern, Vater, Mutter, Bruder und Schwestern begraben. Gott wolle ihnen ein fröhliche auferstehung und uns alle geben und verleihen heiligen begraben gros und klein ehren maghen diesen Stein durch den tod hab genomen ich des ewigs leben Trost ich mich. Memento Mori. Později se Havel znovu oženil. Jeho druhá manželka byla blíže neznámá Zofie. V květnu 1623 sepsal Havel závěť a zemřel pravděpodobně ve druhé polovině téhož roku. Zanechal po sobě vdovu a syna Matyáše z prvního manželství, dále pak kovárnu, valchu a statek. Ovdovělá Zofie se kolem roku 1625 znovu vdala za těšínského měšťana Jana, syna zesnulého Jiřího Maréise. Matyáš Heinel se objevil v pramenech v roce 1635, kdy správce těšínského panství potvrdil jeho právo na dědictví po otci. Byl kotlářem, ale není známo, kde pracoval.

Minimálně po třech generacích Heinlů přešel mlýn do rukou nové rodiny. Na počátku roku 1624 došlo v knížecí kanceláři na hradě v Těšíně k rozdělení dědictví a později byla na stejném úřadě potvrzena smlouva o prodeji nemovitosti po manželovi, kterou Zofie prodala Hanušovi (Janovi) Reilbacherovi, kotláři původem z Opavy. Podle urbáře z roku 1647 měl kotlář z předměstí Jan Reilbacher povinnost platit každoroční poplatky za kovárnu a statek 3 zlaté a 18 grošů na sv. Jiří a stejnou částku na sv. Michala, za dům pak musel platit 6 grošů na Tři krále a na sv. Jana. Reilbacher se velmi rychle dostal mezi společenskou elitu města, což vyvrcholilo získáním těšínských městských práv 20.března 1630. Dne 9. června 1639 prodal dům na Fryštátském předměstí Jiřímu Rumplovi za 240 zlatých. Reilbacherovo povolání bylo výnosné a umožňovalo mu další investice. Další smlouvu uzavřel 18.května 1644 s Fabianem Stawským, sluhou kněžny Alžběty Lukrécie, od nějž koupil statek s chalupou na Malé louce a mlýnské příkopě, poblíž kovárny za 180 zlatých a jeden panák vodky.

14. května 1652 koupil na základě smlouvy kovárnu, statek a dům od svého dědečka Jan Reilbacher mladší za 400 zlatých. Sestrou Jana Mladšího byla Marianna, která si vzala Williama Reise, měšťana z přední rodiny. Další majitel také rozšířil majetek. 4. 3. 1658 koupil pole se stodolou, která se nacházela na Malé louce mezi poli kováře Andrzeje Hossky a kováře Adama Puczka, od Eliáše Tarnoczeho za 575 zlatých. Nějaký čas po smrti Jana Reilbachera, 20. dubna 1689, uzavřely jeho dcery Juliana provdaná Jagoszowa a Anna dohodu ve věci dědictví po svém otci, tj. kovárny se statkem. Na jejím základě se novým majitelem stal Jan Ferdinand Jagosz (narozen kolem roku 1667), syn zmíněné Juliany. 28.března 1719 byly konečně vypořádány otázky vlastnictví kovárny. Manželé Ferdinand Jagosz s manželkou Julianou rozenou Reilbacherovou odkázali svá veškerá práva k měděnému hamru, chalupě a statku, které spadaly pod právo hradu, ale ležely na předměstí za Fryštátskou bránou, synovi Janovi Ferdinandovi Jagoszovi – těšínskému kotláři. V okamžiku, kdy Jan Ferdinand v roce 1692 kovárnu přebíral, byla ve velmi špatném stavu, proto bylo zapotřebí značných investic, které by umožnily podnik rozjet. Jan Ferdinand zemřel 14. února 1737 ve věku 70 let a byl pohřben na hřbitově u kostela Máří Magdaleny v Těšíně.

Novým majitelem se stal syn zesnulého František Josef Jagosz, který však nepracoval jako kotlář, ale byl zaměstnán v kanceláři těšínského okresu, nejprve jako koncipient (1725-1736), poté jako německý a český tajemník (1737-1777). To mělo zásadní dopad na situaci kotlárny, kterou někomu předal do užívání. Tato skutečnost vedla spolu s rozvojem železáren v Ustroni k jejímu konci. Za života Františka Josefa byla kovárna zrušena, rameno Mlýnského náhonu zasypáno a z nemovitosti se stal statek s chalupou. Postupem času získala označení Malá louka 1. František zemřel mezi lety 1777 a 1780. 2. května 1780 přestala být nemovitost majetkem Jagoszů. Prodali ji jeho dědicové, syn a dcery: Antoni Jagosz, berní úředník, Anna Szalszowa rozená Jagoszowa a Josefa Szersznikową rozená Jagoszowa, která byla druhou manželkou Jana Antonína, otce kněze Leopolda Jana Szersznika. Novou majitelkou pozemku, kde kdysi stávala kovárna, se stala žena jménem Teresa Kałużowa rozená Hermanowa. Tak skončila historie této nejméně dvě stě let staré kovárny na zpracování mědi v Těšíně. Dnes se toto místo nachází na pozemku těšínského pivovaru.

 

 

Povinnosti těšínskeho kotláře pro knížecímu uloženy v urbáři z roku 1577 (AP Cieszyn)

Předmanželská smlouva kotlářa Mateusza s Esterou, (dcera měšťana Balcera Francza z Raciborza), 1560 (AP Cieszyn)

Rozdělení majetku po zesnulém kotlářu Nicholasovi Heinelovi, 1597 (AP Cieszyn)

Náhrobní kámen Anny, manželky Hawla Hainala z roku 1607, dochovaný v kostele sv. Jiří (Muzeum Těšínského Slezska)

 

Smlouva o koupi kovárny na zpracování mědi Hanuszem Reilbacherem, 1624 (AP Cieszyn)

 

Rozdělení dědictví mezi dcerami Reilbachera, 1689 (AP Cieszyn)

Projekt spolufinancovaný Evropskou unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg V-A Česká republika - Polsko

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję