Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Kutura

Krzysztof Szelong

 

Pro zaolšanské Poláky patřila kultura vždy mezi jednu z nejdůležitějších oblastí činnosti. Umožňovala kultivovat národní identitu i v těch nejméně příznivých podmínkách. Její význam ještě vzrostl v období komunistického režimu, kdy Poláci, kteří byli zbaveni subjektivity v jiných sférách veřejného života, směřovali celou svou energii do kulturní činnosti, která zaznamenala skutečně výjímečný rozmach. I v této oblasti však bylo potřeba počítat s významnými omezeními, které byly zavedeny obcemi a komunistickým režimem, který si stanovoval za cíl narušení kulturního kodexu, jenž od poloviny 19. století silně spojuje těšínské Poláky s celým polským národem a podporuje jejich emancipační touhy. Proto byly na Zaolší povoleny a dokonce propagovány a podporovány ty kulturní činnosti, které byly úzce zasazeny do regionální lidové kultury. Odkazy na celonárodní kulturní dědictví byly umožněny pouze do té míry, dokud odkazovaly k prvkům uznávaných komunisty za internacionalistické a progresivní. Zaolšanská společnost měla zůstat definitivně vyloučena z polského národního společenství a se získáním statutu jedné z „národností” nacházejících se v Československu, byla společně s ním zavázána budovat národní stát Čechů a Slováků. Zároveň mohla veškerá kulturní činnost, jakož i šíření kultury, probíhat pouze v rámci Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego / Polský kulturně-osvětový svaz (PZKO), který byl podřízen Komunistické straně Československa. S ohledem na plebejské kořeny polské společnosti na Zaolší a levicovou inklinaci mnohých jejich frakcí, což bylo za těchto okolností přirozené, získala politika zavedená komunistickou vládou v zaolšanském prostředí přívětivé podmínky a časem začala přinášet výsledky očekávané komunistickým režimem a českou většinou. Jejich důsledky se však v plné šíři objevily už při politickém převratu v roce 1989.

 

Hudba představuje dominantní oblast polského kulturního života na Zaolší. Od poloviny 19. století byla polská píseň na Těšínském Slezsku velmi důležitým prvkem národního uvědomění. Její význam byl nejznatelnější v meziválečném období, kdy na Zaolší fungovalo více než sto polských sborů, které se sdružovaly v Związku Polskich Chórów v Československu. Koncerty těchto sdružených sborů, které byly organizované při setkáních a sletech, představovaly pravděpodobně nejvíce spektakulární demonstraci síly polského živlu na tomto území (např. v roce 1937, kdy vystoupení 5000 sboristů v Českém Těšíně přenášely všechny rozhlasy Polského rádia). Mnoho z předválečných sborů svou činnost obnovilo po roce 1947 již pod vedením PZKO. Začaly také rychle vznikat nové sbory. Přinejmenším několik souborů dosáhlo velmi vysoké úrovně a dosahovaly na ceny na mezinárodních soutěžích. Byly nakonec klíčovým zaolšanským „exportním produktem”. Jejich častá vystoupení a koncerty v Polsku měly demonstrovat sílu polské kultury na Zaolší. Mezi nejznámější sbory, které měly vysokou reputaci, byly „Gorol”, „Hutnik”, „Melodia”a také v současné době již neexistující Chór Nauczycieli Polskich, „Przyjaźń” v Karviné, „Hasło” v Orlové nebo „Harmonia” v Českém Těšíně.

 

Donedávna fungovalo v rámci Zrzeszenia Śpiewaczo-Muzycznego přibližně 25 zaolšanských sborů, které však byly před několika lety zrušeny. V současné době funguje většina ze stále aktivních 24 sborů na Zaolší pod patronátem PZKO a několik jich je sdružených v Polskim Towarzystwie Artystycznym „Ars Musica”. Skupina „Hutnik” funguje samostatně. Přestože zpěv zůstává jedním z pilířů polského kulturního života, v posledních dekádách je možné sledovat nejen zánik kdysi známých a renomovanýsh sborů (ještě v roce 1984, kdy se konala soutěž Polských sborů v Karviné a Českém Těšíně, se jí účastnilo 33 sborů), ale rovněž výrazný růst věkového průměru sboristů. Snižuje se počet jednotlivých souborů a na místo dřívějších mužských a ženských sborů vznikají soubory smíšené. Roste také popularita komorních souborů, které se především pro představitele mladších generací zdají být podstatně atraktivnější než tradiční velké sbory fungující pod záštitou PZKO. Nejdůležitější změna se však týká cíle, který naplňují. Zdá se, že v případě významné části sborů se jejich činnost omezila v takové úrovni, kdy měla jako v minulosti sloužit k reprezentaci a pečování o „polskost”. Tento problém upadl do pozadí a účast v pěvecké oblasti je v první řadě diktován autentickými uměleckými potřebami sboristů a tradičně i sociálními aspekty. Odraz této tendence lze nalézt v repertoáru sborů, které v současné době zpívají téměř stejně často jak polsky tak i česky, slovensky a v jiných jazycích s ohledem na přání a vkus většiny diváků. Již tradičně v jejich programech mimo jiné převládá lidová hudba, ve které jsou vychovávány další generace zaolšanských sboristů. Na ocenění prestižních mezinárodních soutěží dosahují v současné době především sbory, které vznikly poměrně nedávno, např. Collegium Canticorum, nebo soubory Collegium Iuvenum a Canticum Novum, které jsou sdruženy v PTA “Ars Musica”.

 

Absolutní převahu hudebního folklóru v kulturním životě obyvatel Zaolší odhaluje spíše než repertoár sborů neobvyklá popularita folklorních souborů, jejichž činnost mohla po celou poválečnou dobu počítat s přízní oficiálních státních činitelů. Odtud také vychází nebývalý rozmach tanečních skupin a kapel či vokálních skupin, které tanečníky doprovázejí. Ty od začátku existence PZKO vznikaly v mnoha oddílech. Na přelomu padesátých a šedesátých let jich bylo již 45. V polovině osmdesátých let se počet fungujících skupin snížil na přibližně 30 souborů a v současnosti je aktivních 15 folklórních sdružení a pět kapel se zpěváky. Největším sdružením, které má také reprezentační status, zůstává Zespół Pieśni i Tańca „Olza”, které bylo založeno v roce 1954 a funguje ve struktuře PZKO jako samostatný oddíl. Bohužel v současné době má třicetičlenná „Olza”, která vystupovala před publikem nejen v Polsku a Česku, ale také v jiných zemích od USA po Turecko, svá léta slávy již za sebou. Dalším známým a kdysi velmi populárním souborem, který se také pyšnil označením „reprezentační” je Zespół Pieśni i Tańca „Górnik”. Ten již před několika lety ukončil svou činnost. Rozpuštěna byla také kdysi obzvlášť populární „Sibica”. Soubor „Górole” z Mostů, který kdysi fungoval pod PZKO, a který byl na srovnatelné úrovni s „Olzou” a „Górnikem”, se osamostatnil. Soubory, které se také těší velké popularitě jsou „Błędowice” z Havířova-Bludovic, „Suszanie” z Horní Suché, „Bystrzyca” z Bystřice a Taneční skupina „Oldrzychowice” z Třince – Oldřichovic. I nadále funguje rovněž mnoho dětských a mládežnických souborů, které spolu se školními sbory pro nejmladší členy polského společenství na Zaolší představují již tradičně první školu praktické účasti v kulturním a společenském životě regionu.

 

Již nějakou dobu odhaluje reperoár tanečních skupin a zvláště kapel na Zaolší slábnoucí popularitu rekonstrukčního folklóru zároveň při rostoucí roli hledání autentických zdrojů lidové hudby a z toho vyplývající rozvoj vlastní tvorby. Tento jev doprovází rezignace části hudebníků a tanečníků na naplňování národního poslání, což se odráží v častější prezentaci slovenského nebo moravského folklóru, který z repertoáru zaolšanských souborů vytěsňuje kdysi převažující folklór polské země. Tyto změny jsou znatelné především v případě menších souborů a kapel, které jsou aktivní v horské části Zaolší, kde se společné provozování hudby stává jedním z nejdůležitějších faktorů šíření kultu „gorolskosti”, který již nemusí být nutně chápaný a prezentovaný jako nedílná součást polského kulturního dědictví. Podobně jako v případě sborů se i v tanečních skupinách a kapelách stává autentickou především hudební vášeň, ve které ustupují národní motivace do pozadí. Nezřídka se vyskytují případy, kdy děti prezentující v průběhu vystoupení klasická díla v nářečí, začínají hned po odchodu z pódia mluvit česky. Tyto soubory je v neoficiálních situacích někdy těžké odlišit od českých folklórních souborů Slezan” („Ślązak”), „Javorový” (Jaworowy”), „Mionší” („Mionsz”), czy „Jackové” („Jackowie”), jejichž repertoár je také tvořen díly v nářečí a mezi jejímiž členy se nachází mnoho absolventů škol s výukou v polském jazyce.

 

Jak vysoké místo zaujímá hudba a zvláště folklór v životě zaolšanské společnosti dokazuje fakt, že se žádná událost na tomto území nemůže obejít bez vystoupení sboru, souboru nebo alespoň lidové kapely. Významná, ne-li převážná část kulturních událostí, je přímo věnována folklóru. Mimo plesů organizovaných na úrovni jednolitvých oddílů PZKO (nejznámnější je zde Gorolski Ples v Mostech a „Slezský ples” v Českém Těšíně) to jsou wianky, dožínky, zabijačky atd. a zábavné události, které jsou spojené především s čím dál populárnějšími inscenacemi (např. „Polyni milyrza” nebo „Miyszani łowiec”), dále festivaly a přehlídky lidových souborů v čele se standardními zaolšanskými akcemi, které lákají několikatisícové řady diváků především „Świętem Gorolskim” v Jablůnkově a také Festivalem PZKO, a které jsou organizované co dva, tři roky střídavě v Karviné a v Třinci (poslední dobou v čím dál delších - až pětiletých odstupech). Také v těchto případech je mezinárodní rozměr zaolšanské kultury čím dál tím výraznější. Jednoznačné polské akcenty v průběhu obou událostí jsou obvykle omezeny na ritulální formulace zahrnuté v úvodních proslovech oficiálních řečníků a také v přítomnosti bílo-červené vlajky nesené spolu s českou vlajkou v čele průvodů a zavěšených rovněž na hlavní scéně. Na Zaolší není realizována manifestace národní identity prostřednictvím pochodů s početnými bílo-červenými vlajkami, jaké jsou známé z jiných zahraničních polských událostí. To pravděpodobně vyplývá z přesvědčení, že události jsou z definice polské, jelikož přeci slouží k prezentaci především místního polského folklóru a jejich organizátory jsou místní polské organizace. Ve své podstatě se „Gorolski Święto” čím dál méně odlišuje od „Slezských dnů” (Śląskich Dni”) organizovaných od roku 1969 v Dolní Lomné českými centry a představující nejvýznamnější projev asimilace těšínského folklóru v rámci českého kulturního dědictví.

 

Důležitost úspěchu folklórní tvorby plně dokládají kariéry hudebníků z této oblasti, a to především Stanisława Hadyny z Karpętne, skladatele, organizátora Zespołu Pieśni i Tańca "Śląsk" (1952-1953) a jeho dlouholetého uměleckého ředitele, jakož i Jana Gawlase z Żukówa Dolnego, skladatele, přednášejícího a rektora Hudební školy v Katovicích. Vystupováním ve folklórních souborech zahájily své kariéry také Halina Mlynková a Ewa Farna, která se v roce 2011 stala na Zaolší tváří propagační kampaně „Postaw na polskosć”. V Česku se dále proslavila rodačka z Třince - šansoniérka a herečka Renata Drössler a na samotném Zaolší se těší velké popularitě vystoupení takových umělců, jakými jsou Barbara Łakota, Anna Niedoba, Barbara Bocek, Noemi Bocek a Roman Lasota. Vystupuje zde také několik rockových skupin, které jsou složeny především z absolventů škol s výukou v polském jazyce. Nejvíce fanoušků přitahují koncerty skupin jako jsou „Glayzy” z Wierzniowic, „Apatheia” z Havířova, „Bosso” z Českého Těšína a v poslední době představující velmi vyskou úroveň skupina „Ampli Fire” ze Stonavy v čele s Przemysławem Orszulikem. Specifickým fenoménem je pozice, jakou v hudbě zaujímá skupina „Blaf”, která podle svých vlastních vyjádření dělá hudbu „gorol-grassovou”. Zpívají texty psané zaolšanským volapükem – nárečím, které je přesycené lexikálními a gramatickými čechizmy a většinou publika již není spojováno s polštinou. Ačkoliv hudebníci z kapely vyrostli v polském prostředí, naléhavě se vyhýbají jejich spojení s polskou národní skupinou a na své internetové stránce, která je pouze v českém jazyce, neskrývají svou spokojenost s faktem, že: „Naše originalita spočívá v tom, že jsme jedinou kapelou na světě, která zpívá country ve slezském nářečí. Má to však svou cenu. Jsme známí pouze v regionu od Mostů u Jablůnkova po Ostravu, kde nám rozumí. V Česku zpíváme řekněme polsky. V Polsku pak česky”. Zdá se, že velký počet fanoušků, jaký si skupina „Blaf” získala v českém prostředí, kteří vnímají tvorbu skupiny jako regionální zajímavost, je symptomatický jev, který umožňuje předpovídat, jaké místo v české masové kultuře lze připsat v budoucnu kulturnímu dědictví rodákům Zaolší.

 

Stejně hlubokou tradici jako hudba má v kulturním životě polské společnosti na Těšínském Slezsku divadelnictví, které se na Zaolší bujně rozvíjelo v meziválečném období a obrozeno bylo také po 2. světové válce. V roce 1948 bylo na tomto území v činnosti již 82 divadelních souborů, z toho 66 v rámci PZKO. Jednalo se o potenciál, který odůvodňoval aspirace směrující k vytvoření profesionální divadelní scény na Zaolší. Plány se naplnily v roce 1951, kdy vznikla Scena Polska českotěšínského divadla, jediného polského profesionálního divadla fungujícího za hranicemi země, které bude největší chloubou tehdejší polské společnosti. Od té doby Scena uvedla přibližně 450 premiér (několik tisíc představení), kdy mnoho z nich bylo následně prezentováno na divadelních prknech v Česku, Polsku a dalších zemích. Svá představení Scena uváděla pravidelně také v šesti zaolšanských obcích. Od roku 2008 v rámci Divadla v Českém Těšíně funguje také scéna Divadlo loutek „Bajka”, která byla jakožto samostatný Teatrzyk Lalek „Bajka” aktivní od roku 1948 pod záštitou PZKO. Svůj repertoár scéna směřovala především na žáky škol na Zaolší s výukou v polském jazyce. V současné době „Bajka” funguje jako dvojjazyčné divadlo nabízející těšínské veřejnosti představení v polském a českém jazyce. Se Scenou Polskou bylo a je spojeno mnoho osobností. Svou kariéru zde zahájilo několik v Polsku a Česku známých herců (mimo jiné hvězdy polské kinematografie Jan Monszka a Premysław Branny a z mladší generace – Teresa Branna, Izabela Kapias a Maciej Cymorek. Debutoval zde také herec, který je znám fanouškům českého filmu, Bronisław Poloczek). Také zde začínali režiséři společně s nejznámějším novátorským tvůrcem Januszem Klimszou v čele. Úspěch Sceny Polske a široký okruh jeho věrných diváků, který se v posledních letech systematicky rozšiřuje také o obyvatele pravého břehu Těšínského Slezska, se po dlouhé roky nepromítl v úpadku popularity amatérských divadel, kterých ve strukturách PZKO stále funguje až několik desítek. Mnoho jiných včetně školních divadel funguje samostatně. Jedinečným jevem je od roku 1903 existující Divadelní soubor Jerzego Cieńciały ve Vendryni, který se úspěšně pouští do velmi ambiciozního repertoáru překvapujícího svými představeními dokonce profesionály. Co je podstatné, vendrynští amatéři preferují vysoké umění a také dbají o polský literární jazyk, který jak se zdá již zůstal definitivně opuštěn vetšinou zbývajících divadelních souborů uvádějící především lehká, zábavná představení, která odkazují k místním reáliím v místním nářečí. Zdá se, že zaolšanské divadelnictví bylo ovlivněno stejnými jevy, které po léta měnily tvář místních sborů, kapel a tanečních skupin. Stejně tak se stalo amatérské divadlo místem pro naplnění uměleckých a sociálních potřeb a jeho nejdůležitější poslání – propagace národní kultury a udržování polského ducha mezi obyvateli Zaolší přešlo do pozadí. Když se ještě na chvíli vrátíme do Vendryně, určitě stojí za to upozornit na jedinečný genius loci, díky kterému v obci funguje nejen nejstarší divadelní soubor, který v současné době funguje pod místním oddílem PZKO, a který se nachází v sídle bývalé polské Katolické čítárny, která vznikla na začátku dvacátých let, ale je zde činný také sportovní spolek, který svými kořeny sahá až k sokolskému hnutí. Samozřejmě je zde řeč o vendryňských gymnastech, kteří své akrobacie a pyramidy z lidských těl, ze kterých tuhne krev v žilách, prezentuje bez přerušení (nepočítáme-li období válek) od roku 1905. Podobně jako tomu je v případě hudebních souborů, také amatérská divadla nachází mnoho příležitostí k prezentaci svých představení v průběhu zaolšanských událostí včetně (speciálně pro tyto účely organizovaných) přehlídek a divadelních workshopů. Největší úspěch mezi nimi v posledních letech získala přehlídka souborů „Melpomeny”, která je organizovaná samozřejmě ve Vendryni a navazuje na každoroční přehlídku souborů malých scén „Melpomenki”, která byla v sedmdesátých a osmdesátých letech neobyčejně populární, a v průběhu které jsou prezentována zábavná vystoupení, kabarety, básnické divadlo, divadlo faktu, jednoosobové divadlo nebo loutkové divadlo. Přetrvávajícím prvkem kulturního života na Zaolší zůstávají také mnohé recitační soutěže, které jsou určeny především pro děti a mládež. Tam je zřejmě nejvíce slyšet malými recitátory vyslovované české hlásky l, h, rz, sz, cz prezentované ve všem dokonale známých verších a básničkách patřící do kánonu polské dětské literatury.

 

Mohlo by se zdát, že mezi tvůrčími prostory byli umělci v době komunismu vystaveni ideologickému tlaku nejméně. Není nic, co by bylo dále od pravdy. Malíři, sochaři, grafici, kteří tvořili na Zaolší byli vystaveni stejnému tlaku jako zbývající tvůrčí skupiny. Tlak, aby jejich díla splňovala kánón socialistického realismu byl po mnoho let dominantní a sílu jeho vlivu posiloval dodatečně vkus zaolšanské veřejnosti, který nebyl všeobecně velmi nakloněn různým experimentům. Zároveň v souladu s platnou tendencí na Zaolší očekávali díla zasazená do lidové konvence a místních reálií. Mimo to mezi zaolšanskými umělci přinejmenším od počátku šedesátých let o sobě dávala čím dál výrazněji vědět tendence sledování vlastní představivosti a odklon od realistické představy světa. Této potřebě podléhali nejen tvůrci patřící k mladší generaci, ale také umělci s pevným renomé, kteří si získali uznání již před válkou, jako např. Gustaw Fierla, Dominik Figurny nebo autor monumentálních děl Franciszek Świder. Těmto aspiracím přála čím dál užší spolupráce s uměleckými centry v Polsku a společné výstavy organizované jak na Zaolší, tak i jinde v zemi. Ke slovu přicházela nová generace reprezentovaná tak skvělými autory, jako jsou Bronislaw Liberda nebo Tadeusz Berger. Umělci, kteří bojovali jak s cenzurou, které se dařilo stáhnout ten či onen obraz z výstavy den před vernisáží, tak i s nedostatkem pochopení ze strany větší části publika na Zaolší, nacházeli podporu v Sekci Literacko-Artystycznej PZKO, která vznikla v roce 1947, ze které se v roce 1956 oddělily samostatné a úzce se sebou spolupracující obory: umělecký, literární, hudební a později také fotograficko-filmový. Pod patronátem SLA byla realizována řada mezioborových projektů. Ty měly většinou velmi vysokou úroveň a téměř vždy byly ve spolupráci s literárními a uměleckými centry v Polsku. Na rozdíl od literární sekce SLA, která se po krizi na počátku osmdesátých let (jež vznikla z důvodu vládou vynuceného odvolání ředitele Sekce Kazimierze Kaszpera), dostala do stagnace a samotné litrerární prostředí se později rozpadlo, umělci si zachovali integritu a v roce 1997 vstoupili do Stowarzyszenia Artystów Plastyków a v roce 2004 se celkově odprostilo od záštity PZKO a vstoupilo do samostatné existence. Samozřejmě není možné vyjmenovat všechny zaolšanské umělce, kteří stojí za zmínku, ale kromě těch, kteří již byli uvedeni je jistě potřeba zmínit práci autorů patřící do nejstařší generace, která tvořila již před válkou. Jsou jimi Henryk Nitra, Gustaw Nowak, Karol Piegza, Rudolf Żebrok nebo pozdější umělci, mezi kterými jsou také představitelé nejmladší generace: Józef Drong, Bronisław Fierla, Stanisław Kraus (+), Darina Krygiel, Zbigniew Kubeczka, Władysław Kubień, Monika Milerska, Oskar Pawlas (+), Julia Polok, Tadeusz Ramik, Jan Rusnok, Józef Rozbrój (+), Stanisław Waszek, Tadeusz Wratny a jiní. Jejich práci je možné nalézt na mnoha výstavách v Polsku, Česku a dalších zemích. Představují také ozdobu mnoha stálých galerií a muzeí. Pevně funguje na Zaolší také centrum polských fotografů, které se shromažďuje v Zaolšanském Towarzystwie Fotograficznym založeném v roce 2001.

 

Napětí mezi modelem fungování polské kultury na Zaolší, který byl nastaven poválečnou vládou a jehož osou se měl stát regionalismus a lidovost, a mezi tvůrčí svobodou a přirozenou potřebou z jedné strany účasti v univerzálním světě ideí a hodnot a z druhé strany službě polské společnosti, bylo znatelné také v zaolšanském literárním světě. V tomto případě však zvýšený tlak ze strany úřadů a kombinace mnoha dalších faktrorů způsobilo to, že byla literární tvorba více zasazena do regionálního a lidového kontextu než tomu bylo v umění. Jak již v roce 1947 uvedla redakce „Szyndziołów”, která sloužila jako kulturní příloha „Głosu Ludu”: „Na pierwszym jednak planie uwzględniać będziemy dorobek kultury rodzimej, śląskiej kultury ludowej”/„V první řadě budeme brát do úvahy tvorbu rodné, slezské lidové kultury”. Takto vytyčený směr literárních aspirací zaolšanského spisovatelského centra byl platný až do roku 1989, omezující tvůrčí svobodu, ambice zaolšanských spisovatelů a především formující vkus tehdejší literární veřejnosti.

 

Zároveň se literární centrum na Zaolší, které za sebou mělo ještě předválečné tradice a již bohatou tvorbu, po roce 1945 nacházelo pod zvlášní kontrolou komunistického režimu. Projevovalo se to nejen v cenzuře a restriktivních omezeních a neustálém ideologickém tlaku, ale také prostřednictvím zvýšeného dohledu bezpečnostních složek a zbavování možnosti publikování a dokonce i zakazování práce v jiných než dělnických povoláních. Několika spisovatelům, kteří byli československým komunistickým režimem postihnuti zákazem publikování, bylo takřka automaticky zakázáno publikovat i v PLR, což vyústilo v jejich psaní výradně „do šuplíku” a v celkovou marginalizaci. Jiní pak, což je v historii Zaolší velmi bolestivé, se zpronevěřili hodnotám, které dříve hlásali a začali spolupracovat s režimem, kdy se někteří dokonce snížili až k donášení. Mimo to se literární činnost od prvních poválečných let rozvíjela bujně a do okruhu aktivních spisovatelů se už v předválečném období rychle připojovali představitelé dalších generací. Ostatně mnohagenerační aspekt zaolšanské literatury je jejím dalším specifickým rysem a mezigenerační diskuse a spory po celou poválečnou dobu představovaly začátek mnoha experimentů a nových literárních forem. I přes pokusy literární a umělecké oblasti o vysvobození se z regionálních propletenců a poskytnutí univerzálního rozměru literární tvorbě, což se stalo zvláště viditelné již v šedesátých letech (nalezení výrazu a nadšení v užších kontaktech s literárními centry v Polsku a pokusy o zavedení experimentálních a novátorských forem do zaolšanské literatury – například navazující na modernismus „lingwizm” Władysława Sikory a Wilhelma Przeczka a také několika nadějných publikací - jako je např. román „Kazinkove granie” W. Przeczka, který Tadeusz Konwicki označil za jednu z nejlepších v polské literatuře), nepodařilo se převahu regionalismu zlomit. Jeho prvenství bylo znatelné jak v poezii tak i v próze v odkazech k regionálnímu kontextu, lidové kultuře, každodennímu zaolšanskému životu, ale nad to všechno v zachovávání lidových pověstí, legend a vyprávění jejich písemným uchováváním a také v povznesení nářečí, které se stalo pro několik literátů hlavním tvořivem. Vkládání lidového a regionálního kontextu a formy se nebránil dokonce ani Henryk Jasiczek, nejvýznamnější zaolšanský básník, který by v jiných podmínkách mohl počítat s důležitým místem v celopolském literárním pantheonu. Jasiczek ve svých dílech vzal v úvahu zvyky a literární preference a vědomně se vzdával sobě blízkých novátorských forem. Mimo Jasiczka, který odvahu, která byla prezentovaná jak v jeho tvorbě tak i ve veřejné činnosti, zaplatil velmi silnými represemi, které ho v podstatě vyloučily ze společenského života je třeba docenit především díla spisovatelů Wiesława Adama Bergera, Adolfa Dostala, Janusza Gaudyna, Piotra Horzyka, Kazimierza Kaszpera, Pawła Kubisza, Janusza Klimszy, Gabriela Palowskiego, Gustawa Przeczka, Wilhelma Przeczka, Władysława Sikory, Jana Daniela Zolicha a jiných, kteří získali značný věhlas již v komunistickém období. Výrazné zastoupení měla v té době také literatura přímo těžící z dědictví lidové kultury, psaná v nářečí nebo celkově opřena o lidové motivy. V této oblasti získali věhlas, který sahal daleko za hranice Zaolší, především Karol Piegza, Ewa Milerska, Józef Ondrusz, Adam Wawrosz, Anna Filipek, Władysław Młynek nebo Aniela Kupiec, narozená v roce 1920. Jejich knížky získávaly vždy největší uznání a nejpočetnější okruh čtenářů. Podobně jako jiné tvůrčí oblasti, také zaolšanští literáti zůstávali aktivní ve sféře organizační. Vysoce rozvinutá potřeba spolupráce, propojování tvůrčích a vydavatelských iniciativ, vytváření platforem pro spolupráci s jinými sociálními okruhy a navíc vliv na zaolšanskou realitu představovala další specifický rys tamějšího literárního centra. Spisovatelé byli sdruženi v Sekcji Literacko-Artystycznej PZKO, která byla vytvořena už v roce 1947. Ta navazovala přímo, ačkoliv neoficiálně, na předválečné tradice ještě Śląskiego Związku Literacko-Artystycznego, a provozovala velmi živou činnost a těšila se vysoké prestiži. To vyplývalo z elitárnosti SLA, která byla uzavřena mnoha amatérům a pečovala jak o ambice tvorby zaolšanských spisovatelů tak i o nejvyšší uměleckou společenskou úroveň, která umožňovala zapojení Zaolší do celopolského a univerzálního oběhu myšlenek. V těchto kruzích byla nejsilněji vyjadřována potřeba osvobození zaolšanské kultury od stagnace, která byla způsobena po roce 1947 sevřením kultury v korzetu regionalismu a lidovosti. Ještě silněji se tendence ukazovaly v dalších formálních a neformálních činnostech skupin literárních generací, jako byla „Grupa Literacka 63” nebo skupina „H-68” a „Skrzyżowanie”, které byly založeny v atmosféře Pražského jara. Vzkvétal jak literární, tak i vydavatelský život. Spisovatelé a básníci svá díla vydávali do roku 1959 pod záštitou SLA a v pozdějším období v českém vydavatelství „Profil” v Ostravě, které v roce 1960 získalo od PZKO povolení na vydávání knih určených pro zaolšanské čtenáře (v průběhu 30 let existence vydavatelství bylo díky jeho snaze uvedeno 81 titulů, z toho bylo 51 literárních titulů, tři naučné s folklórní tématikou a 30 ročníků „Kalendarza Śląskiego”). Mnoho publikací místních autorů se objevilo také v Polsku (celkem bylo do roku 1995 na obou stranách hranice vydáno více než 150 knih autorů sdružených v SLA). V průběhu opakujících se, ačkoliv ne vždy pavidelných setkáních v „Karszie Artystow” v Českém Těšíně, v kavárně „U Adama” v Třinci nebo v kavárně „Pod Pegazem” v Jablůnkově a v „Avionu – kavárně, která neexistuje”, spisovatelé prezentovali svá díla veřejnosti a vedli živé diskuse. Bohužel od osmdesátých let se začaly objevovat signály krize, která byla spojena s tehdy vynucenými změnami ve vedení Sekcji Literacko-Artystycznej, která postupně začala ztrácet svou elitárnost a postrádat ambice ovlivňování osudu zaolšanské společnosti prostřednictvím literatury. Opravdový zlom však přišel po roce 1989. Uvolnění ze sítě komunistických omezení zpočátku přineslo vznik nových iniciativ a růst nadějí na univerzalizaci zaolšanské literární tvorby, což doprovázelo současně přesvědčení, že dobrá polská literatura se ubrání sama. V roce 1990 vzniklo samostatné Zrzeszenie Literatów Polskich v ČR, které však již po třech letech ukončilo svou činnost. Literární sekce SLA zorganizovala své poslední setkání v roce 1991 a jeho členové její činnost již neobnovili. Fiaskem skončila také několikaletá činnost zaolšanského Górnośląskiego Towarzystwa Literackiego. Po osmi letech existence zaniklo v roce 2001 Vydavatelství „Olza”, které vzniklo z popudu Kongresu Polaků, a které mělo plnit zadání dříve zrušeného „Profilu”. Od začátku devadesátých let se polské knihy na Zolší objevují z popudu jednotlivých polských organizací a institucí a také díky nákladům samotných autorů. Vydavatelská činnost je realizována především díky příležitostným, dokumentálním a historickým publikacím a především vzpomínkami a památníky, které pochází od autorů patřící k odcházející generaci zaolšanských Poláků. Upadá také spolupráce s literárními kruhy v Polsku. Co je však nejdůležitější, v zaolšanské literatuře se již neobjevily nové formy ani noví významní autoři. K výjímkám patří pouze Franciszek Nastulczyk, Bogdan Trojak (již dříve však píšící především v českém jazyce) a především Renata Putzlacher, která debutovala už po Sametové revoluci v roce 1990. V Polsku se stala známou především v souvislosti se svou spoluprací s Jaromírem Nohavicou. Okolo nich se vytvořil okruh polských a českých umělců a zrodilo se mnoho literárních a divadelních iniciativ podepsaných zpočátku neformálním spolkem „Spolek Towarzystwo Avion”. Pro širší oblast čtenářů rovněž na polské straně Olše se Renata Putzlacher proslavila v souvislosti s představením realizovaném v českotěšínském Divade „Těšínské nebe – Cieszyńskie niebo”, malující idylický obraz milé koexistence Čechů, Poláků, Němců a Židů, kteří mají vyváženě obývat oblast dávného Těšínského knížectví. Úspěch představení, které několik let nechybělo na programu, je symbolický. Vyjadřuje nejen stesk po multikulturní arkádii, která na přelomu tisíciletí ovládla představivost obyvatel Zaolší (jakož i polské části Těšínského Slezska, jelikož i zde si „Těšínské nebe” získalo mnoho fanoušků), ale především svědčí o směru, jakým se dnes zaolšanská literatura ubírá. Zachovává si svou regionální orientaci a zároveň se uvolňuje a vlastně narušuje vztahy s literárním světem v Polsku a čím dál více se otevíra ideologické a formální výměně s českou literaturou. Projevuje se to nejen rostoucím počtem polsko-českých literárních, divadelních a vydavatelských iniciativ, ale také mnohem příměji v čím dál větším počtu textů v českém jazyce pocházejících z per zaolšanských autorů. Ostatně na tom není nic zvláštního, pokud vezmeme v úvahu, že v posledních dekádách se na Zaolší objevilo mnoho českých spisovatelů, kteří měli místní kořeny a tak jako polští autoři, i oni demonstrují své spojení s regionem. Nacházejí se mezi nimi také autoři, kteří jsou absolventy škol s výukou v polském jazyce, celkově asimilovaní v rámci majoritní společnosti. Jejich biografie a tvůrčí cesta jsou tedy pro autory spojované ještě s polským kulturním životem na Zaolší celkem reálnou alternativou a příkladem, který se s postupem času bude stávat čím dál atraktivnější. Autorům, kteří patří k mladší generaci, se může český jazyk zdát svou jednoduchostí a lidovou prostotou bližší nez polština plná patosu, která se nachází na stránkách literární klasiky. Hovorovou verzi polského jazyka, živého jazyka ulice, vpodstatě neznají. Literární polština se stává pro mladé Zaolšáky nepřístupná nejen svým duchovním rozměrem, ale mnohdy není pochopena na úrovni lexikální a gramatické a co je nejdůležitější, je velmi těžké ji používat. Dokazují to literární soutěže směřované na zaolšanskou mládež, které se mohou konat pouze díky tomu, že zde své práce přihlašují autoři z Polska. Mladí Zaolšáci v psané verzi volí spíše využívání českého jazyka. Nicméně je celkem realná perspektiva, že historie polské literatury na Zaolší skončí s autory, kteří své literární debuty mají již za sebou. Nedávný úspěch Danuty Chlupove, novinářky zaolšanskéo „Głosu Ludu”, jejíž román „Blizna” získal v roce 2017 první místo v VI. ročníku soutěže „Literacki Debiut Roku” v Gdyni na této prognóze nic nemění.

 

Zaolšanská literatura se neomezuje pouze na krásnou literaturu. Po celou dobu existence regionu zde vznikaly také odborná díla, zvláště populárně-naučné, která se zaměřovala, jak to už v oblastech pohraničí bývá, na historii, jazykovědu a samozřejmě etnografii. Ve všech těchto oblastech zanechali zaolšanští badatelé, především amatérští, imponující výtvory. Tak jako jiné obory, také oni spojovali svá díla na organizované platformě. Lidopisci se sdružovali v Sekcji Folklorystycznej ZG PZKO založené v roce 1965, která zároveň vedla výzkumnou i dokumentární činnost. Oznamovala své výsledky v tištěné formě a především na stránkách vlastního vydávaného titulu „Biuletynów Ludoznawczych”. Na činnost sekce měli ohromný vliv tehdy zkušení folkloristi – Karol Piegza a Józef Ondrusz a později jejich činnost převzal Daniel Kadłubiec, vyučený akademický nestor zaolšanského folklóru, který je dodnes na Zaolší považovaný za autoritu nejen v oblasti etnografie. V roce 2001 se Sekcja Folklorystyczna změnila na Sekcji Ludoznawcza a tón její činnosti začala udávat mladší generace. Také dnes se Sekce, která vede inteznivní dokumentární a badatelskou činnost a také se angažuje v inspiraci a organizaci událostí rekonstruující dávné goralské zvyky a popularizuje těšínský folklór, vyznačuje aktivitou mezi zaolšanskými organizacemi. V současné době je však již ve větší míře zdrojem životnosti činnost etnografů z polské strany Olše, kteří v posledním desetiletí posílili řady Sekcje.

 

V roce 1965 byla také pod PZKO založena Sekcja Historiczna (od roku 1984 Sekcja Historii Regionu), která sdružovala především amatéry v oblasti psaní kronik. Svůj rozkvět Sekce prožila v devadesátých letech, kdy se při zrušení cenzury a oživení polsko-českého diskurzu zaolšanští historici velmi aktivně angažovali ve vyplňování bílých míst v historii regionu a v diskusích s českými historiky. Po mnoho desetiletí byl hlavní autoritou v této oblasti na Zaolší Stanisław Zahradnik, kdysi jeden z nemnoha profesionálních polských historiků na tomto území. V posledních letech po odchodu S. Zahradnika z aktivit v rámci Sekce, její činnost výrazně oslabila. V současné době se soustředí na evidenci a ochranu míst polské paměti na Zaolší, což současně doprovází zbavování se vážnějších vědeckých a popularizačních ambicí. A to i přesto, že v posledních dvou desetiletích se na Zaolší objevilo hned několik akademických historiků s místním původem. Ti se však všeobecně odvrací od účasti v Sekcji a pečlivě chrání svou vědeckou samostatnost. Odtud vyplývající nedostatky se snaží kompenzovat Ośrodek Dokumentacyjny Kongresu Polaków w Republice Czeskiej, který vznikl v roce 1993. Ten mimo jiné shromažďuje a eviduje písemnictví a především historické prameny pro historické události polské společnosti na Zaolší. Také aktivně popularizuje události regionu, organizuje výstavy a přednášky, účastní se vědeckých projektů a také se angažuje ve vydávání publikací. Ředitel Ośrodka a také jeho jediný pracovník, který se navíc stará o archiv ZG PZKO Marian Steffek je v současné době klíčovou postavou ve formování historického povědomí obyvatel Zaolší. Důležitý nástrojem pro popularizaci vědy a zvláště jejich humanitních disciplín je na Zaolší také Międzygeneracyjny Uniwersytet Regionalny, který pod vedením Danuty Chwajol často probíral důležité a komplikované záležitosti týkající se historie Zaolší a identity jeho obyvatel. V posledních letech po změně vedení se také MUR snaží vyhnout kontroverzi a pomalu se stává druhem zaolšanské univerzity třetího věku, směřující pozornost svých posluchačů na univerzální problémy.

 

Co je zřejmé, k polským obyvatelům Zaolší se dostávají publikace pocházející nejen z per místních autorů. Milovníci knih mají stále možnost se dostat k literatuře, která je vydávaná v Polsku. To je zajišťováno existencí 27 polských poboček (nebo spíše samostatných knižních sbírek) fungujících na Zaolší ve veřejných knihovnách (ještě na začátku osmdesátých let existovalo 78 polských poboček knihoven, které disponovaly sbírkou čítající 224 000 svazků, které pravidelně využívalo téměř 7500 čtenářů, avšak už v roce 1999 sílila klesající tendence – tehdy fungovalo už pouze 53 poboček disponující 150 000 svazky a s 5000 zaregistrovanými čtenáři), mezi kterými hrála hlavní roli Regionální knihovna v Karviné se svým oddělením Polské literatury, která disponuje několikatisícovou kolekcí polských knih a zpřístupňuje čtenářům téměř 30 časopisů v polském jazyce. O stálý přísun polských publikací na Zaolší se stará Stowarzyszenie Przyjaciół Polskiej Książki - organizace, která se v roce 1999 utvořila z bývalé Sekcje Bibiloiotekarstvo-Czytelniczej ZG PZKO. V současnoé době kromě stálé podpory polských knižních sbírek Stowarzyszenie organizuje prestižní Výstavy Polské knihy, pravidelné Literární besedy, mnohá autorská setkání a také akce pro děti a mnoho jiných akcí popularizující polskou literaturu. V Českém Těšíně i nadále funguje na Zaolší jediné polskojazyčné (soukromé) knihkupectví, které nabízí zaolšanským knihovnám a individuálním čtenářům přístup k polským knižním novinkám a také k polským časopisům. Bohužel se spolu s úpadkem jazykových dovedností mladších generací obyvatel Zaolší snižuje také počet čtenářů sahajících po polské tvorbě. Pro děti a mládež je snazší přijímat českou literaturu. Také čtení polských novin a časopisů, kdy toto v době komunismu představovalo pro mnoho obyvatel Zaolší důležité okno do světa, získalo v posledních desetiletích podstatně jiný rozměr. Události a zajímavosti, které se v Polsku dějí přestaly být pro převážnou většinu z nich zajímavé.

 

Průběžné informace dodávají Zaolšanským Polákům jejich vlastní média, mezi kterými plní hlavní roli „Głos. Gazeta Polaków w Republice Czeskiej”, který se ještě jako „Głos Ludu” do roku 2017 objevoval třikrát týdně. V současné době je vydáván pouze v úterý (8 stran) a v pátek, kde je vydaný v rozšířené verzi (16 stran). Vydavatelem „Głosu” vycházejícího od 9. června 1945 je v současné době Kongres Polaków v České republice, který zajišťuje novinám pětitisícový náklad. Noviny, ačkoliv v první řadě prezentují události týkající se společenského života na Zaolší, jsou čím dál více vyplněny zprávami z regionu podobným těm, které je možné nalézt také v místním českém tisku a stávají se tak pomalu běžným regionálním novinovým titulem, pouze vydávaným v polském jazyce. Již několik let jsou vyvíjeny pokusy o obohacení informačního servisu o zprávy z polské části Těšínského Slezska. Ty se však všeobecně potýkají s nezájmem čtenářů „Głosu” a někdy dokonce s nechutí té části z nich, kterou již vůbec nezajímá život po druhé straně Olše. Roli kulturního časopisu plní na Zaolší měsíčník „Zwrot”, ve kterém kromě klasického informačního servisu týkajícího se aktuálních událostí z života polské společnosti na Zaolší, je možné setkat se také s texty zaolšanských spisovatelů, reportážemi, recenzemi a zprávami z kulturních událostí, vzpomínami, biografiemi, historickými články týkající se regionu a také materiálem odkazujícím k událostem v Polsku – především v oblasti kultury. „Zwrot” je od roku 1947 vydávaný přes PZKO, nadále zůstává v rukou Zwiazku zachovávající si atraktivní grafický design a vysokou editorskou úroveň. Oba tituly, které spolu mnohdy soupeří, už před několika lety zprovoznily vlastní internetové portály, kdy „Zwrot” má rovněž verzi v českém jazyce, což může předznamenávat jeho budoucí osud. Oba tituly jsou z převážné části finansovány z dotací z Česka, což jistým způsobem ovlivňuje výběr prezentované tématiky a také způsob vyjadřování redakčních názorů. Důvodem velké opatrnosti, se kterou jak „Głos” tak i „Zwrot” odkazují na problémy, které by se mohly potenciálně stát zdrojem podráždění polsko-českých vztahů je také fakt, že značná část novinářských týmů pochází z Polska a tím, že v podstatě mají status „hosta”, se ve většině případů snaží vyhýbat všem kontroverzím. Přítomnost novinářů z Polska v obou redakcích je také dalším symptomem krize polské kultury na Zaolší. Chybí totiž patřičný počet zdatných, gramaticky správně polsky píšících místních žurnalistů. Jiným projevem této slabosti je zánik činnosti Stowarzyszenia Dziennikarzy Polskich v RC, které vzniklo po roce 1989.

 

Podobný vzorec jako „Zwrot” má „Kalendarz Śląski”, který je vydáván každoročně od roku 1962, který se těší neustálé popularitě mezi obyvateli Zaolší díky svému atraktivnímu a někdy dosti rafinovanému grafickému designu a zajímavým textům - jak literárních tak i historických nebo pamětních. Mimo „Głos” a „Zwrot” se pravidelně objevují také časopisy určené pro děti a mládež. Jmenovitě titul někdejšího Skautského oddílu (Harcerstwa Polskiego v RC) „Nasza Gazetka”, která je v současné době vydávána Stowarzyszeniem Obywatelskim Silesia a také „Jutrzenka” a „Ogniwo”. Tyto časopisy představují druh didaktické pomoci pro školy s výukou v polském jazyce na Zaolší. Jsou vydávány státním centrem „Centrum Pedagogiczne dla Polskiego Szkolnictwa Narodowościowego w RC”. Stálé rubriky s texty v polském jazyce zaolšanští čtenáři mohou navíc najít na stránkách častých regionálních titulů, mezi kterými se těší zvlášní popularitě třinecký „Hutnik”. Po roce 1989 se objevily pokusy o zprovoznění jiných zaolšanských titulů, avšak tyto pokusy nebyly úspěšné. Nové časopisy měly buďto pomíjivý charakter nebo byly tématicky úzce profilované a nejčastěji byly publikované pomocí velmi jednoduchých technik a oslovovaly velmi omezený okruh odběratelů. Zaolšanská tématika je dostupná také ve veřejných elektronických m&am

Projekt spolufinancovaný Evropskou unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg V-A Česká republika - Polsko

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję