Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Poláci za Olzou

Krzysztof Szelong

 

Podle oficiálních dokumentů československé vlády z roku 1920 žilo na celém území Těšínského Slezska přiznaného Československu 30 192 Němců, 113 152 Čechů a Slováků, 137 043 Poláků, 118 lidí osob jiné národnosti a 5 495 cizinců. Podle stejných zdrojů vypadaly tyto proporce na území částí bývalých okresů Těšín a Fryštát, které byly připojeny k Československé republice a jejichž oblast je obvykle ztotožňována se Zaolším, následovně: 18 248 Němců, 32 661 Čechů a Slováků, 121 950 Poláků, 87 osob jiné národnosti a 4 218 cizinců. Z těchto čísel je zřejmé, že zatímco na území celého Těšínského Slezska představovali Poláci v roce 1920 téměř 49 % celkového počtu obyvatel (nepočítaje cizince) a Češi, Moravané a Slováci měli podíl 40 %, tak na samotném Zaolší podíl polské populace vzrůstal až na 70,5 %, a Čechoslováci měli pouhých 19 %. V tomto ohledu je na uvedených dokumentech typické, že českoslovenští úředníci používali údaje z posledního rakouského sčítání lidu z roku 1910, v němž nebyla zohledňována žádná národní příslušnost, ale pouze jazyk, který obyvatelé Těšínského Slezska při sčítání jasně definovali: Němci, Češi, Slováci, Poláci a další. Je zřejmé, že při přípravě na výkon správy nad přiznaným územím byly československé orgány schopny střízlivě posuzovat situaci a vyhýbaly se pro pozdější dobu tak typickému rozebírání otázek identity, které mělo za cíl zdůraznit a zdůvodnit rozdíl mezi jazykem, který obyvatelstvo každý den používá a jeho národní příslušností. Pro československou byrokracii, která byla koneckonců podobná dřívější rakouské, byl jazyk dostatečným důvodem k tomu, aby se na jeho základě určovala identita dané skupiny obyvatelstva.

Podle posledního sčítání lidu, provedeného v České republice v roce 2011, se v oblasti Zaolší přihlásilo k české, moravské nebo slovenské národnosti 206 877 osob, k polské národnosti 26 551 osob, počet osob jiné národnosti nebo osob, které se nepřihlásily k žádné, činil 105 463. To znamená, že Poláků, kteří jsou si vědomi své identity a jsou ochotni se k ní veřejně přihlásit, bylo v roce 2011 na Zaolší méně než 8 % z celkového počtu obyvatel. Takže za méně než 90 let se jejich počet snížil téměř pětkrát, a procentní zastoupení v etnické struktuře oblasti kleslo téměř desetinásobně. Jaké byly důvody takového drastického poklesu? K výrazné změně došlo již v roce 1921, kdy se v Československé republice konalo první sčítání lidu, které ukázalo, že v Zaolší žije pouze 67 928 Poláků, což představuje 38,6 % celkového počtu obyvatel této oblasti. V průběhu deseti let se měl tedy počet Poláků v Zaolší snížit o více než 50 tisíc, což je téměř 56 %. Přestože sčítání lidu, které se konalo o deset let později, vykázalo početní nárůst polské národnostní skupiny na 76 330 osob, tak jeho procentní zastoupení v celkovém počtu obyvatel pokleslo o několik dalších bodů a dosáhlo úrovně sotva 35,3 %. Tento jev se dá pouze částečně vysvětlit odchodem více než deseti tisíc Poláků ze západní části Těšínského Slezska, jejichž exodus začal v roce 1919 v důsledku českých aktů teroru a svého vrcholu dosáhl v reakci na připojení této oblasti k území Československé republiky. Pokles polské populace nevysvětluje ani fakt, že ve výše zmíněné statistice z roku 1921 bylo vynecháno 18 401 Poláků (9 % z celkového počtu obyvatel okresů Fryštát a Český Těšín), kteří zde, přestože po rozdělení Těšínského Slezska zůstávali v Zaolší, neměli právo na domicil („domovské právo“) a byli zbaveni československého občanství. Klíčový význam měla nová metodika provádění statistického výzkumu, která byla zavedena během sčítání lidu v roce 1921, podle které se stanovování národní příslušnosti již neřídilo jazykovým kritériem, ale subjektivním prohlášením samotných osob. To otevřelo obrovské pole pro zneužívání, přičemž tlak, který byl na respondenty vyvíjen českými sčítacími komisaři vůbec nepatřil k těm nejzávažnějším ani k těm nejvíce rozhodujícím. Mnohem zásadnější byly dalekosáhlé důsledky politiky československých úřadů, které sice zachovávaly zdání neutrality v národnostních otázkách, ale v tichosti vyvolávaly a podporovaly aktivity zaměřené na počešťování polsky mluvících obyvatel Zaolší. V této sféře plnily hlavní roli nevládní organizace, zejména Slezská matice osvěty lidové (SMOL), která se zaměřovala hlavně na takzvané „hraničáře" (pohraničníky), jak se přezdívalo policejním příslušníkům, úředníkům a učitelům, kteří byli do Těšínského Slezska převeleni a aktivně se angažovali v počešťování této oblasti. SMOL se odvolávala na myšlenku opětovně pro český národ získat „popolštěné Moravany“, za něž byli – podle teorie z 19. století – Těšínští Slezané považováni a vedla politiku cukru a biče. S využitím státní podpory a rozsáhlého vlivu ve společnostech s českým a německým kapitálem získávala na svou stranu obyvatele Zaolší, kterým nabízela výhodnější podmínky pro zaměstnání, povýšení, možnost vzdělávání v moderních a skvěle vybavených českých školách, které byly tou dobou v Zaolší hojně zakládány, dokonce i příspěvky nebo materiální výhody získávané v rámci dobročinných akcí, výměnou za něž získávala kýžená prohlášení o národnosti, která obvykle doprovázel přesun dětí do české školy, změna písemné formy příjmení, zapojení se do pročeské agitace ve vlastním prostředí, účast na českých oslavách a propagandistických akcích nebo dokonce vstup do SMOL. Ti, kteří tomu typu nátlaku odolávali a vzdorovali, velmi často přicházeli o zaměstnání nebo nemohli žádnou práci najít nebo – jako třeba v případě železničářů – byli přesunuti dále do vnitrozemí republiky. Museli se také připravit na to, že je může postihnout šikana a diskriminace od úředníků nebo od vedení podniků a institucí, ve kterých pracovali. Účinnosti tohoto druhu aktivit napomáhalo také zhoršení nálady mnoha zaolšanských Poláků, kteří se v letech 1918-1920 angažovali v úsilí o připojení Těšínského Slezska k Polsku a po rozdělení této oblasti se cítili zklamaní a osamocení. To bylo znásobeno také národnostní netečností významné části těšínského obyvatelstva, a zvláště pak sympatiemi se Slezskou národností, které jsou zde velmi silné a vedou k tomu, že mnoho Těšínských Slezanů, kteří sice v každodenním životě mluvili výhradně polsky, živilo k Polsku hlubokou averzi a byli tak otevřeni českým vlivům, které byly podle nich bližší odkazu bývalé Habsburské monarchie, jež pro ně byla tím správným referenčním bodem. Tito lidé, byli bez velkých okolků ochotni přihlásit se k české národnosti, zvláště když jim to usnadňovaly právní úpravy, které byly cíleně zaváděny pouze v Těšínském Slezsku a týkaly se dodatečného rozlišování národní příslušnosti a umožňovaly při sčítání lidu přihlásit se k takovým kategoriím jako „Slezan-Čech", „Slezan -Slovák", „Slezan - Čechoslovák“, „Slezan -Němec“, „Slezan - Polák“ a „Slezan“, což nejenom otvíralo další možnosti k manipulaci s výsledky sčítání, ale především napomáhalo dalšímu zastírání národní identity osob, pro které ještě dostatečně nevykrystalizovala nebo které se s ní zcela neztotožnily. Avšak změna přihlášení k národní identitě probíhala v mnoha případech impulzivně a docházelo k ní často pod nátlakem nebo z čistě materiálních pohnutek, trvalé následky to zanechávalo až na dalších a následujících generacích. Děti rodičů, kteří se rozhodli změnit svou identitu, byly přesunuty do českých škol, kde byly vzdělávány v duchu bojovného českého vlastenectví a v dospělosti pak občas vykazovaly dokonce větší tendenci podléhat nacionalistickým náladám než rodilí Češi. Jiní zase získávali dovednosti přizpůsobit se měnící se realitě a svou národní příslušnost upravovali podle aktuální situace. Tato kategorie osob byla kdysi v Zaolší povšechně hanlivě označována jako „szkopyrtocy” (od výrazu „szkopyrtać", které v nářečí znamená dělat přemety).

Situace se radikálně, ale pouze na krátko, změnila v okamžiku připojení Zaolší k Polsku v roce 1938, kdy bylo k 30 tisíc Čechů donuceno opustit tuto oblast, zejména těch, kteří sem přijeli až po roce 1920. Mnozí z původních obyvatel Zaolší, jejichž česká identita byla novějšího data, se pak tváří v tvář brutálně prováděné repolonizaci regionu vraceli k polským kořenům. V Zaolší se také objevila spousta osob, které byly na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století vyhoštěny do Polska. Již o rok později však byla oblast se zbytkem Horního Slezska začleněna do Třetí říše a její polští obyvatelé se stali terčem německého teroru, před nímž jim pouze iluzorní ochranu dávalo umístění na tzv. Volksliste seznamu, který byl vnucován téměř všem rodilým polsky mluvícím občanům v této oblasti a představoval nástroj dalšího národního experimentu, kterému bylo Zaolší vystaveno. Okupace a pak dvouleté období turbulencí, během nichž se rozehrála třetí a zároveň poslední etapa polsko – československého sporu o příslušnost Zaolší, polskou komunitu v této oblasti silně oslabily. Vůdcovské elity a polská inteligence byly zdecimovány, buď v důsledku německé genocidy nebo také jako důstojníci a policejní příslušníci, kteří padli do rukou Rudé armády a stali se obětmi sovětského teroru. Mnoho Zaolšanů bylo rozeseto po světě, buď při útěku před okupanty nebo proto, že si oblékli uniformy Wehrmachtu a poté Polských ozbrojených sil na západě. Mnozí z nich se báli vrátit na Zaolší, kde se v té době Poláci, kterým se přezdívalo "beckovští okupanti“, stali předmětem brutálních represí a diskriminace, v plánech některých českých politiků, se totiž jevili po Němcích jako další kandidáti na vysídlení za hranice republiky. Pronásledování a rostoucí obtíže při jednání se zemí vyústily v další velkou vlnu emigrace ze Zaolší, jejíž účastníci se usadili v Polsku.

Úplné převzetí vlády v Československu komunisty v roce 1948, opět diametrálně změnilo podmínky života polské komunity na Zaolší. Otevřené perzekuce zaměřené na Poláky sice ustaly a získali také dříve silně omezovaná práva na vzdělávání v polštině a bilingvismus ve veřejné sféře, ale byl zkonfiskován téměř veškerý majetek patřící polským organizacím, kterým také většinou po roce 1945 nebylo povoleno obnovení činnosti, další byly zlikvidovány a polský organizovaný život byl zredukován pouze na jeden Polský kulturně- osvětový Svaz, který byl podřízen komunistické straně Československa. Přes zdánlivé dodržování rovnoprávnosti všech národnostních skupin usídlených v Zaolší a nálepku internacionalismu, kterým byla všudypřítomná propaganda přesycená, byly jakékoliv snahy o projevy polského ducha a náklonnost k národním tradicím v Zaolší nelítostně potlačovány. Polského ducha bylo možné pěstovat a popularizovat výhradně v duchu komunistického internacionalizmu a v lidovém rouchu. Zaolšanští Poláci se ocitli v jakémsi skanzenu, v němž za možnost udržet si regionální polské kulturní dědictví ve formě nářečí, lidových zvyků, umění, hudby a tance platili podřízeností komunistické straně a vzdali se kultivace hodnot a tradic celostátní povahy. Navíc je poté, co se vedení nového lidového Polska definitivně vzdalo aspirací ohledně Zaolší, polský stát opustil bez jakékoli podpory a péče. Současně docházelo v jejich regionu k hlubokým ekonomickým a společenským transformacím. Spolu s prudkou industrializací a urbanizací přicházelo na Zaolší masově obyvatelstvo z celé Moravy, Čech a Slovenska. Plány kolonizace Zaolší formulované českými nacionalisty již od roku 1920 se začaly naplňovat.

Zpočátku se mohlo zdát, že tyto procesy nemají na velikost polské národnostní skupiny přímý vliv (ta se v průběhu třiceti let – v období od roku 1950 do roku 1980, zmenšila pouze o 12,5 %, protože klesla z 59 005 na 51 585 osob) a nemusí příliš ovlivnit její pozici a perspektivy vývoje. O tom, že realita byla jiná, svědčí jednoduché srovnání v podstatě nevelkého úbytku v absolutním počtu Poláků na Zaolší s obrovským propadem, ke kterému v té době došlo, pokud jde o podíl polské komunity na celkovém počtu obyvatel Zaolší, který se mezi lety 1950 a 1980 snížil z 26,8 na 14,1 %, tedy téměř polovinu. K neméně dramatickému průlomu navíc v té době došlo také v duševní sféře. Došlo k němu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v důsledku účasti komunistického Polska na vojenské invazi do Československa. Zaolšanští Poláci, kteří většinou s nadšením a nadějí vítali Pražské jaro, se tehdy cítili svými krajany ze druhého břehu Olše zrazeni. Tyto události se časově pokrývaly s přirozeným procesem odchodu generací, které se v letech 1914-1947 aktivně účastnily bojů za polskou nezávislost a o to, aby Zaolší připadlo Polsku, což přinášelo dalekosáhlé důsledky. Pro mnoho Zaolšanů, zejména těch, kteří se narodili po roce 1945, přestalo Polsko být nejen opravdovou, ale i duchovní vlastí, v jejich očích se stávalo „blízkým zahraničím", státem, který je ve skutečnosti cizí, nesrozumitelný a někdy vůči němu pociťovali dokonce i averzi. Mnozí z nich, i když formálně nezměnili svou identitu, se více či méně vědomě připojili k české komunitě, čímž se vzdali nejen faktické, ale i duševní účasti na životě polské národní komunity. Na periferii těchto jevů se začala rodit také nová, specifická identita mladých zaolšanských Poláků, která se zaměřovala na jejich vlastní region, specifičnost, zpochybňovala tradice a zkušenosti celého národa, přičemž se stále častěji otevírala možnosti akulturace či dokonce asimilace v rámci většinového společenství.

V následujících dekádách se tyto procesy ještě zrychlily a prohloubily. Obzvlášť obtížná se pro životaschopnost polské komunity na Zaolší ukázala být osmdesátá léta. Tehdy v reakci na revoluci Solidarity uzavřely Československé úřady hranici s Polskem, což v průběhu jedné dekády vedlo k praktickému zpřetrhání rodinných a společenských vazeb, které do té doby stále spojovaly mnoho Zaolšanů s krajany v polské části Těšínského Slezska. Připravení obyvatel Zaolší o možnost přímého pozorování změn, k nimž v Polsku docházelo, jejich izolace a neustálá podřízenost režimu, který v Československu vládl, způsobily, že se stali pro komunistickou propagandu snadným cílem. Přijali komunisty vytvářenou představu Polska jako zpátečnické, chudé a zaostalé země, jejíž hluboce klerikalizovaní, líní a horkokrevní obyvatelé se vyhýbají poctivé práci a spíše se s chutí oddávají alkoholu a nekalým obchodům. Tento trend nezastavil ani převrat v roce 1989, po němž bylo třeba ještě dlouho čekat na úplné otevření hranic. Polsko, na které bylo nahlíženo přes prizma příhraničních tržišť a davů „pěšáků" pašujících laciný alkohol, nebylo schopno získat prestiž a přišlo i o zbytky atraktivity, které se v dobách komunistického režimu těšilo kvůli možnosti sehnat zde filmy, knihy a hudbu ze Západu, které byly v oficiálním mediálním oběhu v Československu nedostupné. Navíc do oblasti Zaolší začaly dotírat ozvěny „rétoriky studu“, která byla v Polsku důsledně realizována devadesátých letech a u Poláků ze Zaloší padala na obzvlášť úrodnou půdu, kterou zde předtím připravila ještě komunistická propaganda. Paralelně se změnami identity probíhaly v té době demografické procesy objektivní povahy, ačkoli byly do značné míry podmíněny změnami v mentalitě. Kromě migrací máme na mysli především lavinově rostoucí počet smíšených manželství, které členové polské komunity uzavírali s osobami české nebo slovenské národnosti. Tyto svazky dnes představují více než 70 % všech sňatků uzavřených Poláky ze Zaolší a jejich počet stále roste. Význam tohoto jevu pro udržitelnost polské národnostní skupiny na Zaolší nejlépe ilustruje fakt, že sotva 10 % z této skupiny manželství se rozhodne vzdělávat své potomky v polštině. O tom, jaká je a bude národní identita dětí pocházejících z těchto manželství a o to více ze zbývajících 90 % z nich, je snadné se domyslit. Za těchto okolností tedy nemůže být překvapením, že v dalších třiceti letech, které přišly po roce 1980, poklesl počet členů polské komunity na Zaolší o 49 %, což v roce 2011 znamenalo snížení na 26 551 osob. Národní povědomí členů této drasticky zmenšené skupiny bylo navíc hluboce rozvráceno a s vlastenectvím, kterým se vyznačovaly generace Zaolšanských Poláků narozených před 2. světovou válkou, je už nic nespojovalo. Ve své podstatě Poláci ze Zaolší, třebaže formálně mají zřejmě pouze silou zvyku stále tendenci se takto označovat, přestali sami sebe vnímat jako nedílnou součást polského národa, přestali přemýšlet v národních kategoriích a svou identitu staví výhradně na oddanosti jejich vlastnímu regionu a regionální kultuře. Jak konstatoval dr. Józef Szymeczek, dlouholetý předseda Kongresu Poláků v České republice, v Zaolší v posledních desetiletích došlo k utlumení národního povědomí, v jehož důsledku se vrátilo do stavu ze středověku a polská národnostní skupina začala ztrácet prvky typické pro národ a stala se znovu etnickou skupinou. Jak píše Szymeczek, „Mezi Zaolšany začal postupně mizet pocit sounáležitosti s polskou národnostní skupinou. Mladí Poláci na Zaolší mají problémy s určením své vlastní identity: nejčastěji můžeme slyšet odpověď: Nejsem ani Polák ani Čech, jsem tustela [v nářečí: odtud]. Poláci na Zaolší necítí žádné vazby zejména pokud jde o Polský stát. Poláci na Zaolší nežijí ve světě polské kultury. Ztratili kontakt s živou polskou kulturou, zvláště v okamžiku, kdy se z kultury stal byznys. Časy, kdy do Zaolší jezdili prvořadí polští umělci, jsou už dávnou minulostí. Zaolšanům je bližší česká kultura, český sport a česká televize. Za vrchol polské kultury považují folklór – lidovou kulturu. Na jiném místě, pak na přímo dodal: „Od roku 1920 kráčí polská menšina na Zaolší téměř stejnou ideovou cestou, po které kráčela do roku 1920, ale opačným směrem: z národního společenství, kterým v roce 1920 nepochybně byla, se pomalu mění v etnické společenství – osoby polského původu".

Krize identity, kterou zviditelnily výsledky posledního sčítání lidu z roku 2011, také kvůli tomu, že byl identifikován velký počet lidí, kteří se zdrželi od přihlášení k jakékoliv národnosti (na Zaolší jde o 72 266 osob, které představují 21,4% obyvatelstva) nebo osob, které se přihlásily ke dvojí národnosti - k polské i české (2151 osob, tj. 0,64% celkového počtu obyvatel), za několik desítek let nevyhnutelně – jak se dnes zdá – povede k úplnému zániku polské menšiny na Zaolší a již brzy se může pro ni ukázat jako zničující. Jak je však ze sčítání lidu provedeného v roce 2011 zřejmé, v pouhých 10 obcích (jmenovitě v Bukovníku, Bystřici, Gródku, Košařiskách, Horní Lomné, Milíkově Ropici, Smilovicích a Vendryni) překračují Poláci práh 20 % celkového počtu obyvatel, a pouze ve dvou z nich (tj. v Milíkově a Hrádku) představují více než 30 %. Ve zbývajících 36 městech a obcích na Zaolší je jejich podíl nižší než 20 %, z čehož v 17 z nich zůstává na úrovni nižší než 10 %. V nejdramatičtější situaci se nachází 19 obcí, kde počet Poláků vychází mezi 10 a 20 %, protože v nich – pokud bude současné tempo poklesu členů polské komunity na Zaolší pokračovat – může podíl Poláků na celkovém počtu obyvatelstva již v nejbližším sčítání lidu, které je naplánováno na rok 2021, klesnout pod 10 %, což bude mít za následek ztrátu řady práv, kterých menšina polského původu v těchto obcích dosud požívala. Jedná se především o právo na bilingvismus, školy s polským vyučovacím jazykem a zastoupení v podobě výborů pro záležitosti národnostních menšin v rámci samospráv. O tom, jak vážné pro polské společenství toto nebezpečí je, nejzřetelněji svědčí fakt, že mezi městy, kde se Poláci tvoří méně než 20 % celkové populace, se nachází mj. Třinec (13,4 %), Český Těšín (13,7 %), Jablunkov (15,7 %), Horní Suchá (17,1 %) a Stonava (19,4 %) - tedy města, která byla po celá desetiletí předními centry polského národního života na Zaolší a která měla pro polskou menšinu v této oblasti symbolický význam. Ztráta posledních zbytků polského rázu a podoby může přispět k mnohem rychlejšímu zániku polské národnostní skupiny na Zaolší, než by se dalo na základě dosavadních statistik předvídat.

 

 

Rozmístění polské populace na Záolší 1930 (Arnoldova mapa) (Foto ze sbírek OD KP)

 

Radovánky Matice školské - soutěž o nejkrásnější kroj, 1935 (Foto ze sbírek OD KP)

 

Obálka nakladatelství „Poláci na Záolší 1920-2000”, redaktor Józef Szymeczek, vydal Kongres
Poláků v České republice, Český Těšín 2002 (Foto ze sbírek OD KP)

Jablunkovští Jackové, 1908, (Foto ze sbírek OD KP)

Horalský kroj, kolem roku 1930 (Foto ze sbírek OD KP)

Projekt spolufinancovaný Evropskou unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Interreg V-A Česká republika - Polsko

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję