Logo OpenAirMuseum Druga część logo
A A
Zdjęcie Cieszyna

Polské národnostní školství na Zaolší

Krzysztof Szelong

 

Polské školy provozované v oblasti Zaolší jsou odjakživa hlavním předmětem péče členů a vůdčích osobností polské komunity v této oblasti a zdá se, že jim také přináší nejvíce důvodů ke spokojenosti. Vyplývá to z vysokého společenského postavení školních zařízení, vynikající infrastruktury a moderního vybavení, které se podařilo zajistit díky významným dotacím z rozpočtu České republiky a díky podpoře polské vlády. Důvodem k hrdosti je také vysoká úroveň vzdělání, která studentům polských škol nejednou umožňuje dosahovat lepších výsledků v soutěžích z jednotlivých předmětů než žákům českých škol v této oblasti, a to i z českého jazyka. Důležité je, že v posledních letech mohou polské školy počítat s přízní českých úřadů na centrální a krajské úrovni, které obecně přistupují velmi liberálně k úředním požadavkům na minimální počty žáků, které ovlivňují provoz a financování dané školy ze státního rozpočtu. V současnosti funguje na Zaolší 25 základních škol, 10 z nich poskytuje vzdělávání od 1. do 9. třídy (Bystřice, Bludovice, Český Těšín, Hnojník, Jablunkov, Karviná, Dolní Lutyně, Horní Suchá, Třinec, Vendryně) a 15 nabízí vzdělávání od 1. do 5. třídy (Bukovec, Těrlicko, Český Těšín Svibice, Hrádek, Košařiska, Dolní Lomná, Milíkov, Mosty u Jablunkova, Návsí, Albrechtice, Oldřichovice, Orlová – Lutyně, Ropice, Stonava, Třinec VI). Celkem se na těchto školách v současné době (školní rok 2017/2018) vzdělává 1947 žáků. Kromě toho v oblasti působí 33 polských mateřských škol, které navštěvuje 1337 dětí. Středoškolské vzdělávání nabízejí v současnosti pouze dvě školy, konkrétně čtyřletá česká Obchodní akademie v Českém Těšíně, ve které jsou zachovány třídy s výukou v polském jazyce, a především čtyřleté polské gymnázium Juliusze Słowackého v Českém Těšíně (ekvivalent obecného licea v Polsku), které navazuje na tradici legendárního polského gymnázia v Orlové, skutečné alma mater Zaolší, která po desetiletí vzdělávala zdejší polskou elitu. Celkem obě střední školy s polským vyučovacím jazykem na Zaolší navštěvuje 353 žáků, z toho 312 studuje na gymnáziu. Od roku 1995 podporuje proces vzdělávání v polských institucích na Zaoší Státní pedagogické centrum pro polské národnostní školství v Českém Těšíně, jehož úkolem je vedení odborného vzdělávání učitelů a poskytování metodické a didaktické podpory vzdělávacím institucím s polským vyučovacím jazykem, pořádání soutěží a olympiád pro děti a mládež a vydávání časopisů „Jutrzenka” a „Ogniwo” pro žáky a pedagogy. Polské školy jsou úzce spjaty se sociálním prostředí, ve kterém působí. Téměř na každé z nich funguje kroužek Macierzy Szkolnej (Alma mater) v České republice – organizace, která se vyvinula z Macierzy Szkolnej (Alma mater) Těšínského knížectví založené v roce 1885. Kroužky hrají podobnou roli jako rodičovská sdružení v Polsku a zároveň zajišťují spojení mezi menšinovou komunitou a vzdělávacími institucemi a pomáhají zapojovat žáky a učitele do různých polských kulturních akcí. Podobnou roli plní také Sdružení polských učitelů v České republice, které sdružuje učitele, pedagogické a výchovné pracovníky, studenty pedagogických oborů a důchodce spojené s pedagogickými a výchovnými aktivitami. Jeho prvořadým cílem je pečovat o zájmy polských vzdělávacích institucí a jejich zaměstnanců. V několika školách působí také polští skauti (Harcerstwo Polskie) v České republice, kteří mají na Zaolší asi 250 členů, rozdělených do tří oddílů pro nejmladší děti, šesti skautských oddílů, skupiny vedoucích a skupiny seniorů. V poslední době se ve školách na Zaolší, zejména v Českém Těšíně, objevuje čím dál více studentů z Polska. Tyto instituce totiž přitahují rodiče i děti svou příjemnou, téměř rodinnou, atmosférou, širokou nabídkou mimoškolních aktivit, stejně jako důrazem na disciplínu.

 

Výše nastíněný obraz zůstává v souladu s oficiálními prohlášeními, jejichž optimismus je navíc podmíněn nárůstem počtu dětí přicházejících do prvních tříd, který lze v posledních letech pozorovat (ve školním roce 2017/2018 jich bylo přijato celkem 232, což je však o více než 40 méně než v předchozím roce). Tento popis však plně neodhaluje složitost situace, ve které se polské školství na Zaolší nachází. Už od konce 19. století představuje hlavní pole česko-polské rivality, a také prubířský kámen odhalující změny, k nimž dochází v rámci národního povědomí. Z tohoto pohledu je třeba věnovat pozornost především rozložení vzdělávacích zařízení, která mají sběrnou povahu a slouží pro několik obcí na území, které v průměru zabírá plochu cca 80 km 2 , což část polských rodin odrazuje od toho, aby posílaly potomky do škol, které jsou většinou značně vzdálené od domova. Tváří v tvář takové perspektivě také rezignují na to, aby posílali své děti do blíže situovaných škol prvního stupně, které nabízí výuku od 1. do 5. třídy. Navíc se zdá, že tyto instituce už delší dobu ztrácí půdu pod nohama. V žádné z nich totiž neexistuje pět samostatných tříd, takže se děti učí ve spojených třídách. Celkem v 15 školách tohoto typu funguje pouze 20 tříd, ve čtyřech z nich funguje pouze jediná třída, kde se vzdělává více než deset dětí, které jsou formálně zařazeny do tříd od první do páté. Školy prvního stupně navštěvuje celkem 365 žáků, přičemž počet žáků v šesti školách nepřevyšuje 20. Spojené třídy se nacházejí také na devítiletých školách v Horní Lutyni a Dolní Suché, které v současné době navštěvuje 45 a 96 dětí. Kromě toho se jev skomírání polských škol dotýká i obcí, které byly kdysi považovány za polské bašty na Zaolší, např. Stonava (kde se teď vzdělává sotva 12 dětí), Orlová – Lutyně (14 dětí), Mosty u Jablunkova (15 dětí) a Albrechtice (16 dětí). Plnou představu o míře ztrát, které polské školství na Zaolší utrpělo, umožňuje až srovnání výše uvedených údajů s obdobnými statistikami z minulosti. I kdybychom pominuli výchozí situaci z roku 1920, kdy na Zaolší fungovalo 88 polských škol, které navštěvovalo 19 426 žáků a na většině zdejšího území pak vůbec žádné české školy nebyly (ale v letech 1920 až 1922 jich bylo založeno 27 a ve školním roce 1924/1925 již existovalo 65 českých menšinových škol), tak pro pochopení rozsahu změn postačí připomenout situaci z roku 1961, kdy se na 86 polských základních školách a 11 středních školách (polských nebo smíšených) vzdělávalo 8 145 žáků a 755 studentů. Mezitím se již v roce 1989 počet základních škol snížil na 30, počet středních škol, kde byla výuka vedena v polštině – na 4 a počet žáků klesl na 3 383 na základních školách, jen na středních školách neklesal (759 studentů, ale například v roce 1975 jich bylo 1009 a v roce 1920–592). Takové drastické poklesy byly jasným znamením, že k podobnému propadu dojde také v případě celkového počtu Poláků za Zaolší, k němuž také za 30 let od roku 1981 do roku 2011 došlo (pokles o 49 % na 26 551 osob), což pak přineslo přirozené důsledky v podobě velmi omezeného počtu dětí, které se učí polsky.

 

Zdrojem mnoha nedorozumění je hovorové označení „polské školy“ - podobně, jako je používáme zde – protože ve skutečnosti na Zaolší působí české školy „s polským vyučovacím jazykem“, které naplňují české vzdělávací a výchovné ideály v souladu s českými programy. Pouze lekce polského jazyka umožňují studentům neustálý kontakt s polskou literaturou a kulturou a získávají tak hlubší znalosti v této oblasti. Předměty jako je dějepis, zeměpis, výtvarná a hudební výchova se týkají především českých záležitostí a mohou být pouze doplňovány o témata týkající se Polska nebo samotného regionu. Úroveň a rozsah znalostí o Polsku, kterými jsou žáci ze škol s polským vyučovacím jazykem vybaveni, závisí v maximální míře na samotných učitelích, kteří však v této otázce musí čelit mnoha překážkám. Ponecháme-li stranou jejich osobní preference a přesvědčení, tak se tato omezení vztahují především na úlohu, kterou školy, bez ohledu na jazyk používaný ve výuce, hrají ve strukturách českého státu. Jsou také důsledkem očekávání společenského prostředí, ve kterém škola působí – především pak samotných rodičů. V této souvislosti je obzvláště důležitý fakt, že dnes více než 60 % žáků ze škol s polským vyučovacím jazykem pochází ze smíšených manželství. Proto je za těchto podmínek zřejmé, že školy nemohou provádět výchovu v duchu polského vlastenectví, protože by to nebylo v souladu jak s potřebami většiny rodičů, tak pokud jde o rozsah úkolů, které menšinovým vzdělávacím institucím stát určil. Není tedy divu, že v posledních letech už zásadním prvkem používaným v reklamních kampaních, jejichž cílem je přilákat nové studenty, nejsou, stejně jako v minulosti, hesla odkazující na vlastenectví a potřebu udržení polského národního uvědomění, ale argumenty obchodního rázu. Ke vzdělání v menšinových školách má zájemce v současnosti přesvědčit možnost získat dovednosti v polském jazyce, které jsou v podmínkách pohraničí užitečnou výhodou na trhu práce. Bohužel dnes už v neoficiálních situacích polský jazyk v jeho literární podobě nepoužívají nejen žáci zaolšanských škol, ale také drtivá většina učitelů. Tak se polský jazyk stává na školách na Zaolší mrtvým jazykem, používá se pouze v rámci „školní liturgie“ ale mimo vyučování se prakticky nepoužívá. Obyvatelé Zaolší mezi sebou v každodenních situacích komunikují nářečím, které je čím dál více nasyceno českými prvky a pozvolna přestává být srozumitelné i pro krajany, kteří mluví nářečím na druhé straně Olše. Mladí Poláci ze Zaolší také stále častěji při svých rozhovorech jednoduše používají češtinu. Mladí Zaolšané, kteří mají v polštině omezenou slovní zásobu, dělají často gramatické chyby a vyslovují hlásky l, h, rz, sz, cz česky, se často za nedokonalost své polštiny stydí, a tak ji používají s ostychem i v rámci rozhovorů s polskými krajany. Omezují také své kontakty s polskou kulturou a čím dál méně se angažují v kulturním životě polské komunity na Zaolší, což vede mimo jiné k progresivnímu zániku polské literární tvorby, která se kdysi na Zaolší tak hojně rozvíjela. Úpadek polského jazyka jde ruku v ruce se změnami povědomí. Jak dokazují průzkumy prováděné na zaolšanských školách, už jen cca 10 % zdejších žáků se hlásí k polské národní identitě, podobné procento se považuje za Čechy, a všichni zbývající představují ambivalentní postoje, neboť se hlásí ke smíšené polsko-české nebo česko-polské národní příslušnosti a výjimkou nejsou ani případy, kdy žáci odmítají svou národnost určit nebo ji nahrazují evropskou, slezskou, a hlavně zaolšanskou identitou.

 

 

Obálka: Józef Macura: Z dějin polského vzdělávání na Záolší, vydala Asociace polských učitelů v České republice, Český Těšín 1998 (foto ze sbírek OD KP)

Základní škola v Českém Těšíně, 2018 (foto ze sbírek OD KP)

 

Polské gymnázium J. Słowackého v Českém Těšíně, 2008 (Foto ze sbírek OD KP)

 

Základní škola H. Sienkiewicze, Jablunkov, 2016 (foto ze sbírek OD KP)

 

Vystoupení předškoláků z mateřské školy na ul. Moskevské v Českém Těšíně, 2012 (foto ze sbírek OD KP)

Projekt dofinansowany przez Unię Europejską ze środków
Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego
 w ramach Programu Interreg V-A Republika Czeska – Polska

Informacja dotycząca plików cookies Strona korzysta z plików cookies w celu jej prawidłowego działania i realizacji usług zgodnie z Polityką Prywatności. Jeżeli wyrażasz zgodę na wykorzystywanie plików cookies, kliknij w przycisk "Rozumiem i akceptuję".

Rozumiem i akceptuję