Zaolší

Zaolší – pojem a oblast

Krzysztof Szelong

S názvem řeky Olše (polsky Olza) je neodmyslitelně spjat pojem Zaolší (česky také jako Záolží), který však pro mnoho Poláků zůstává termínem, který lze jen obtížně definovat a nejčastěji bývá ztotožňován s českou částí Těšínského Slezska. Co vlastně termín Zaolší znamená a je vůbec správný, jaký je jeho původ, odkud tento název pochází a kde Zaolší hledat na mapě? Lidé, kteří podvědomě spojují Zaolší s rozdělením Těšínského Slezska mezi Polsko a Československo v roce 1920, mají samozřejmě pravdu. Pokud jej však vztahují na celé území Těšínského Slezska, které bylo kdysi přiznáno Československu, nyní je součástí území České republiky a vytváří tzv. Těšínsko, jsou na omylu. Zaolší sice skutečně v této oblasti leží, ale plně se s ní nepokrývá, protože nezahrnuje západní okraje, kde polskou etnickou skupinu v minulých stoletích převýšila česká populace, a proto se již na začátku 20. století nacházela nesporně v české sféře vlivu. Do oblasti Zaolší můžeme tedy počítat pouze ty oblasti Těšínského Slezska, které se v roce 1920 ocitly na území Československa, v nichž mělo polské obyvatelstvo absolutní většinu nebo alespoň početně převažovalo nad českým obyvatelstvem (s významným podílem německého obyvatelstva). V tomto smyslu se tedy západní hranice Zaolší shoduje s etnografickou hranicí, která – navzdory určité pohyblivosti – ještě na přelomu 19. a 20. století jasně oddělovala oblasti osídlení Těšínského Slezska polským a českým obyvatelstvem. Druhé kritérium, díky němuž lze danou lokalitu počítat do oblasti Zaolší, již patří do politické sféry a nadále zůstává úzce spojeno s polsko-českým sporem o státní příslušnost Těšínského Slezska. V tomto smyslu se jako Zaolší nazývá obvykle oblast, která byla předmětem polského zájmu a na podzim roku 1918 byla v důsledku spontánní akce polské většiny, která tuto oblast obývala, začleněna do znovuzrozeného Polska. Tato oblast však nakonec byla v důsledku svévolného rozhodnutí Konference velvyslanců čelných spojeneckých a přidružených mocností, přijatého v Paříži dne 28. července 1920, přiznána Československu. O 18 let později, na podzim 1938, se pak znovu stala předmětem sporu a poté revindikace ze strany Polské druhé republiky. Na druhé straně, sami obyvatelé Zaolší definují tuto oblast pomocí dvou okresů, které vznikly v roce 1920 na části Těšínského Slezska přiděleného Československé republice. Jde o okres Český Těšín a Fryštát. Díky tomuto typu interpretace se můžeme šikovně vyhnout ztotožnění Zaolší s předmětem polsko-české rivality a zbavit se tak revizionistických konotací, které se s tímto názvem pojí.

I když ve světle všech výše uvedených interpretací nevyvolává severní, východní a jižní hranice Zaolší žádné pochyby, protože se shoduje s hranicemi České republiky, Polska i Slovenska, je jasné, že západní úsek hranice takto vymezeného území Zaolší se jakýmkoliv snahám o upřesnění vymyká a může být určen různě - podle toho, jaké hledisko zohledníme. Pokud vezmeme v potaz tu nejširší interpretaci, na kterou se odvolávalo například vymezení provedené v listopadu roku 1938, tak bychom měli do Zaolší počítat na severu Vrbici a dále směrem na jih Rychvald, Orlovou, Petřvald, Šenov, Dolní Datyni, Dolní a Horní Bludovice, Žermanice, Soběšovice, Dolní a Horní Domaslavice, Dolní a Horní Tošanovice, Vojkovice, Dobratice, Zpupnou Lhotu, Řeku, Tyru, Košařiska a Horní Lomnou. Z etnografického hlediska se na tomto seznamu zdá být sporná přítomnost následujících obcí: Orlová, Petřvald, Šenov, Horní Bludovice, Žermanice, Soběšovice, Dolní a Horní Domaslavice, Dolní Tošanovice, Vojkovice, Dobratice, a dále na východ situované Lazy a Dětmarovice. V posledních dvou zmíněných obcích, přestože byly v roce 1918 předmětem polských aspirací, a ještě v roce 1900 zde bydlela převážně polská populace, vykázalo poslední sčítání lidu Rakouska-Uherska v roce 1910 početní převahu Čechů nad Poláky. Ve zbývajících lokalitách, které se nachází mezi obcemi, jejichž přítomnost na seznamu jsme označili jako spornou, a hranicí Polské republiky vytyčenou v roce 1920, měli Poláci podle téhož sčítání lidu absolutní početní převahu nebo alespoň početně převažovali nad českým obyvatelstvem.

Paradoxně nemůže být považována za samozřejmou ani severní a východní hranice, která odděluje Zaolší od Polska. Důvodem je skutečnost, že mnoho obcí, které patří do Zaolší, a navíc zaujímají významnou část jeho území, vůbec neleží za Olší. Naopak, při pohledu z polské perspektivy leží před Olší. Na severu patří do této skupiny obec Petrovice a město Karviná s Fryštátem, zatímco na jihu (zcela nebo částečně) Třinec, Vendryně, Bystřice, Nýdek, Jablunkov a Písek. Z geografického hlediska má název Zaolší zcela arbitrální povahu a dá se vysvětlit pouze jako symbolické ztotožnění hranice s Olší v Těšíne, hlavním městě celého regionu, kde se dá spojení hraniční čáry a hraniční řeky snadno představit, a následně určit jako hranici právě řeku Olši. Ve skutečnosti totiž česko-polská státní hranice prochází korytem Olše pouze na malém úseku, od Těšína do Ráje (Karviná) a v Dolní Lutyni a Bohumíně.

A možná, že právě z tohoto důvodu se název Zaolší pro označení oblastí obývaných převážně Poláky a přiznaných v roce 1920 Československu neobjevil bezprostředně po této události. Zpočátku se tato oblast v Polsku označovalo bez obalu jako „český zábor“ nebo se mu také neutrálně ale zároveň nepřesné přezdívalo České Slezsko, ale toto označení se používalo nejen pro část Těšínského Slezska, která se ocitla na území Československa, ale také pro Opavské, Krnovské nebo Hlučínské Slezsko. Ještě ve dvacátých letech minulého století bychom pojem Zaolší použitý ve smyslu, který nás zajímá, marně hledali v tisku, a to nejen celostátním ale i v regionálním. V posledním zmíněném bychom sice na název Zaolší mohli narazit, ale objevoval se pouze ve zcela lokálních kontextech a vždy označoval osady ležící za Olší, jako například Istebna Zaolzie nebo Wędrynia Zaolzie. Pro označení celé oblasti, která byla předmětem polsko-československého konfliktu, se tento název tehdy nepoužíval. V tomto smyslu se začal používat teprve ve druhé polovině třicátých let, kdy se zdálo, že konflikt o průběh hranice v Těšínském Slezsku vzplane nanovo. Navíc se v médiích objevil poprvé mimo území Těšínského Slezska, zpopularizoval ho Pavel Hulka-Laskowski, který tehdy připravoval svou proslulou knihu „Slezsko za Olší“ a při této příležitosti vytvořil mnoho publicistických textů věnovaných situaci Poláků na Zaolší, kde opakovaně tento název použil. Na to, než se rozšířil a začal se používat v hovorovém jazyce, si však musel počkat až do roku 1938, kdy se v souvislosti s tehdy prováděnou revizí polsko-československé hranice o Zaolší mluvilo hlasitě nejen v Polsku, ale po celé Evropě. Během tohoto období polské deníky doslova oplývaly takovými výrazy jako „Zaolšanské Slezsko“, dále „zaolšanský“, a v neposlední řadě se zde vyskytovalo krátké a libozvučné „Zaolší“. Nelze se tedy divit části české veřejnosti, která i v dnešní době chová k tomuto pojmu hlubokou nedůvěru a odmítá jej jako výraz zavánějící revizionismem. Koneckonců z tohoto důvodu nebyl tento název po celé poválečné období až do roku 1989 ve veřejném diskurzu na samotném Zaolší používán. Protože každý, kdo se pokusil na tento pojem odvolat, se automaticky vystavil podezření z revizionismu. Toto označení zažilo své obrození teprve po pádu komunismu, i když mezi samotnými Zaolšany nepřestalo vyvolávat kontroverze. Jejich zdrojem však již nejsou historické konotace a podtexty, které pro drtivou většinu Zaolšanů ztratily význam a jsou pro ně v podstatě nečitelné, ale zcela moderní odkazy na každodenní postoje a rozhodnutí zaolšanských Poláků. Zaolší se totiž pro mnohé z jeho obyvatel polského původu stalo nejen „pupkem světa“ a přehnaně glorifikovanou Arkádií, ale – co je důležitější – silný zaolšanský lokální patriotismus zdá se zcela vytlačuje jejich povědomí o potřebě zakořenění v polské národní kultuře, jejíž místo nahrazuje regionální kultura a folklór, které jsou čím dál víc nasyceny českými prvky. Z tohoto důvodu také předseda Kongresu Poláků v ČR Mariusz Walach, zvolený v roce 2016, kdysi veřejně prohlásil: „Nemám rád slovo Zaolší“, čímž vyvolal u části svých krajanů zděšení.

Na závěr je třeba ještě jednou zdůraznit, že Zaolší není zeměpisná oblast, jeho název totiž není možné najít na žádné ze soudobých map. Nejedná se ani o politický či administrativní region, nemá totiž žádná viditelná specifika nebo odlišnou subjektivitu. Jedná se výhradně o kulturní a do jisté míry také etnografickou oblast. Snahy o její identifikaci a popis musí být vždy jasně a pevně zakotveny v historickém kontextu. Navíc jsou hranice Zaolší vágní a obtížně vymezitelné, samotný název je pak stále předmětem mnoha nejasností a nedorozumění a zdá, že se vyvíjí také po stránce sémantické.

Oblast Zaolší, která má rozlohu pouhých cca 800 km 2 , je velmi různorodá. V jeho jižní části se rozkládají pásma Moravskoslezských Beskyd (nejvyšší vrchol Ropice 1062 m n. m.), které se svažují k severu, ve střední části Zaolší přechází ve vrchovinu (průměrná výška cca 450 m n. m.), až nakonec končí v nížině Ostravské kotliny na severu (průměrná výška cca 240 m n. m). S výjimkou Beskyd je celá oblast Zaolší vysoce urbanizovaná. Na jeho území se nachází klíčová centra těžkého průmyslu České republiky s Karvinskou pánví a Třineckými železárnami v čele. Přes Zaolší vede také trať Košicko-Bohumínské železniční magistrály, která měla kdysi strategický význam pro celou střední Evropu. Právě přírodní bohatství, rozvinutý průmysl a dopravní význam byly hlavním důvodem, kvůli němuž bylo připojení a pozdější setrvání této oblasti na území Československé republiky, která vznikla v roce 1918, jedním z nejdůležitějších cílů politiky realizované vládou v Praze. Pro Zaolší byl však jeho ekonomický potenciál spojen ještě s dalšími důsledky. Intenzivní těžba uhelných dolů, která probíhala v období komunismu způsobila obrovské hornické škody, drasticky změnila podobu krajiny značné části této oblasti a dodala mnoha místům ráz téměř měsíční krajiny. Dřívější Karviná, kterou popisoval Gustaw Morcinek se doslova propadla do země – po kdysi prosperujícím hornickém středisku, které bylo od konce 19. století centrem polského dělnického hnutí Těšínského Slezska, se dodnes dochovaly už jenom hřbitovy a kuriózní šikmý kostel sv. Petra z Alcantary. Moderní město, které nese název Karviná, vzniklo až v roce 1948 spojením vylidněné oblasti bývalé Karviné (v současnosti čtvrť Doly) s Fryštátem a sedmi dalšími okolními vesnicemi, které společně vytvořily obrovské město-noclehárnu, v níž bydleli horníci, kteří sem přicházeli za prací z celého Československa. Téměř zcela ztratilo tradice a podobu dřívější polské Karviné. Svým jménem a socrealistickou panelákovou zástavbou město zastínilo jak historii, tak kulturní dědictví připojeného Fryštátu, který byl jedním z nejvýznamnějších sídelních měst těšínských Piastovců a až do poloviny 20. století místním správním střediskem. Podobně se změnil také Třinec se svými obrovskými železárnami, který se propojil s více než desítkou sousedních vsí a stal se jedním se socrealizmem poznamenaných lidnatých městských středisek na Zaolší. Svým průmyslových charakterem kontrastoval s mírně kopcovitou a pro turisty přitažlivou krajinou Beskyd, které se pozvolna zvedají hned za hranicemi města. V padesátých letech vyrostlo ještě jedno podobné středisko – Havířov, další město-noclehárna, v němž bydleli zaměstnanci Ostravsko- karvinského uhelného revíru. Leží na území bývalých obcí Dolní Datyně, Dolní Bludovice, Dolní a Střední Suchá, Šumbark a Životice.

Bezohledné hospodářské využívání změnilo v kombinaci s neméně brutální urbanizací poválečnou podobu Zaolší. Zaniklo nejen mnoho vesnic a tradičních dělnických osad, jejichž počátky sahají do 19. století., ale také spousta historických architektonických objektů a kulturních center. Byly rozbity bývalé společenské struktury, došlo k úplnému narušení poměrů mezi národnostními skupinami obývajícími Zaolší, změnily se zvyky, tradice a žebříčky hodnot. Poláci, kteří ještě v roce 1920 žili na Zaolší v kompaktních a početně dominantních skupinách, museli po několik desetiletí hledat své místo v jedné z několika menšinových skupin, které se usadily ve velkých socrealistických městech – noclehárnách a byly roztříštění mezi českou většinou.

Na pozici polské národnostní skupiny na Zaolší měly dopad také správní reformy, které byly v této oblasti realizovány. Zatímco zpočátku byly okresy Fryštát a Těšín (po roce 1920 - Český Těšín) udržovány ve své původní podobě a zmenšily se pouze o obce, které připadly Polsku jako samostatný správní obvod a udrželo se také Slezsko s hlavním městem v Opavě, tak už v roce 1928 byla celá tato oblast spojena s Moravou, čímž se vytvořila Země Moravskoslezská (vedle Čech, Slovenska a Zakarpatské Rusi nejvyšší celek územní samosprávy Československé republiky), v jehož rámci byly vlivy polské i německé menšiny značně oslabeny. Nepočítáme-li nevelká postoupení území z roku 1948 ve prospěch sousedních okresů Ostrava a Místek, a také přiřazení Albrechtic pod Fryštátskou správu, udržely se okresy Český Těšín a Fryštát také po 2. světové válce. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let došlo v několika oblastech Zaolší ke sloučení několika dříve samostatných obcí do větších městských a venkovských celků (některé z těchto změn byly na přelomu 20. a 21. století zrušeny). Dvěma lokalitám byla také změněna stará jména, jejichž původ sahal až do středověku. Německá Lutyně se tehdy stala Dolní Lutyní a Polská Lutyně – Horní Lutyní. Dále začaly být názvy obcí, které se staly součástí nových měst Karviná a Havířov, nahrazovány čísly čtvrtí, které jim byly v rámci těchto měst přiděleny a postupně se vytrácely i z každodenního používání, zejména mezi příchozími z jiných částí republiky.

Významné změny byly provedeny v roce 1960, kdy byl zrušen okres Český Těšín a jeho území bylo rozděleno mezi okresy Frýdek-Místek a Karviná, který se objevil místo okresu Fryštát. V dalších dvou desetiletích pokračovalo také odebírání samostatnosti menším obcím, které byly připojovány k sousedním městům nebo spojovány do větších venkovských celků. Okresy Frýdek-Místek a Karviná vydržely až do současnosti, i když v roce 2006 ztratily svůj správní význam, neboť od té doby po mají pouze roli soudních a policejních oblastí obvodů. Souběžně se změnami na okresní úrovni probíhaly také reformy na vyšší úrovni územní samosprávy. V roce 1949 byla zlikvidována Země Moravskoslezská a Zaolší se ocitlo v rámci Ostravského kraje a v roce 1960 bylo spolu s ním začleněno do nově vytvořeného Severomoravského kraje, jehož název se po další administrativní reformě v roce 2001 změnil na Moravskoslezský kraj.

Všechny tyto změny, které zlikvidovaly stávající územní členění, zrušily historické regiony a způsobily rozpad komunit, které na v této oblasti po staletí žily, vedly k homogenizaci společnosti po celé ČR, v případě polské národnostní skupiny vedly k radikálnímu snížení její pozice a zbavily ji významného vlivu na osudy regionu, v němž byli ještě před nedávnem Poláci v majoritním zastoupení. Nakonec se přítomnost polské komunity na Zaolší stávala čím dál méně viditelnou nejen z perspektivy pravého břehu Olše, ale také pro českou většinu, která tento region obývá.

Řeka Olše (Foto: AERO FOTO BZ Chojęta, sbírky Městského úřadu v Polském Těšíně)

Pohled na českou stranu z Piastovské věže, 2015 (Foto: Renata Karpińska)

Dvojjazyčné nápisy na nádraží v Českém Těšíně, 2019 (Foto ze sbírek OD KP)

Třinec - železárny, 2008 (Foto ze sbírek OD KP)

Pohled na Karvinou, 2012 (Foto ze sbírek OD KP)

Kostel sv. Petra z Alkantary v Karviné, 2014 (Foto ze sbírek OD KP)